Bylo Národní muzeum ryze českou záležitostí?

Fotografie by se dala popsat jako řešení problému. A úspěšný fotograf je v tomhle mistr - Národní muzeum v Praze
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Fotografie by se dala popsat jako řešení problému. A úspěšný fotograf je v tomhle mistr - Národní muzeum v Praze

19. století je stoletím nejen národního obrození. Vznikla tehdy řada kulturních, vědeckých institucí, které považujeme za základní kameny naší identity.

Jednou z takových institucí bylo dnešní Národní muzeum. Ale bylo to opravdu „národní“ muzeum ve smyslu českého národa, postaveného na principu jazykovém? Nebo můžeme nalézat místa, která patří k těm méně známým, či osobnosti, které patří k zapomenutým?

Panteon v Historické budově Národního muzea

Strohá informace říká, že Národní muzeum – tedy to dnešní, dříve to bylo Vlastenské, či Vlastenecké – bylo založeno v dubnu roku 1818. Ale tak jednoduché to tehdy nebylo, jak vysvětluje host pořadu, historik Michal Stehlík: „Praha v dané době hlavně není hlavním městem, habsburská monarchie po napoleonských válkách prošla centralizací a bez císařského povolení žádná instituce vzniknout nemohla a to přišlo až v roce 1820.“

Kořeny vzniku dané muzeální instituce souvisejí s osobností šlechtice Františka hraběte Šternberka-Manderscheida. Provozoval nejen tzv. salón, ale byl významnou osobností dané doby. Dokázal další dárce nejen přesvědčit, ale také organizovat finanční zázemí. „A byla to šlechta, která zabezpečila finance, ale je třeba konstatovat, že právě ona šlechta v kontextu 19. století primárně hovoří německým jazykem,“ konstatuje Michal Stehlík.

Návrh Josefa Schulze

Dobrý cíl na počátku, zajištění financí, vyřízení císařského souhlasu a zajištění sbírek, úkoly, které dotyčná skupina postupně zajišťovala. A tak se nám někteří trochu ztrácejí v historii.

Národní muzeum

Jedním z nich byl přírodovědec, severočeský Němec, Franz Maximilian Zippe, který posléze proslul jako profesor mineralogie a geologie v Praze. Ale jeho jméno, na rozdíl od kolegy Václava Hanky, je právě jedním z těch, které jsou takřka zapomenuté.

Jaké bylo tehdy ono vlastenectví, ostatně to se poté prolíná českou historií jako červená niť. Vysvětluje Michal Stehlík: „Dotyční se považovali za zemské vlastence a zemské vlastenectví je fenomén, který ještě v 19. století nevnímá jazykovou etnicitu, ale vnímá příslušnost k zemi. Dotyční chtěli dělat něco pro dané místo a o to přicházíme koncem 19. století a především ve století dvacátém, kdy se základem stává nikoliv území a místo, ale jazyk.“

Tehdejší role muzea byla ale především sběratelská, badatelská, či vědecká. Je to zásadní rozdíl oproti tomu, jak muzea vnímáme dnes a jakou roli má právě pražské Národní muzeum. Stejně jako monumentální budova v horní části Václavského náměstí je pro nás jednoznačným symbolem této instituce.

pamětní deska, Národní muzeum

Ale trvalo ještě několik desetiletí, než právě tam se muzeální expozice otevírají, jak píše publicista Petr Hořejš v Toulkách českou minulostí: „Aniž se to dnes ví, především Hlávka (pozn. – proslulý stavitel, architekt a mecenáš Josef Hlávka) to byl, kdo roku 1883 z 27 projektů na Národní muzeum prosadil, aby dostal přednost návrh Josefa Schulze, načež pod Hlávkovým stavebním a uměleckým dozorem byl monumentální palác dodán během relativně krátkých šesti let takříkajíc na klíč.“ A tak můžeme obdivovat nejen budovu muzea, dobu výstavby, ale především nadšení a několikaleté úsilí těch, díky kterým Národní muzeum máme.

A k tomu, zda to byla ryze česká záležitost, historik Michal Stehlík říká: „Tehdejší Češi nebyli Čechy, kteří by mluvili pouze česky. Byli to totiž Češi, kteří se vázali k danému území a nemluvili česky. A právě ti stáli u zrodu dnešního Národního muzea.“

Pořad připravila a moderovala Ivana Chmel Denčevová, hostem byl historik Michal Stehlík, režii měl Michal Bureš.

socha Čechie od A.Wagnera, Národní muzeum
Spustit audio

Související