Nájemní smlouva s okupantem v roce 1968

V roce 1968 sídlilo Národní shromáždění provizorně na několika adresách: kromě slavnostních příležitostí, kdy zasedal na Pražském hradě, se jednání konala v takzvaném Cukrovarnickém paláci, na tehdy Gorkého, dnešním Senovážném náměstí.

Čtěte také

Rychlokurs demokracie. Jak se na jaře 1968 konečně probudil československý parlament

Právě tato budova byla už nad ránem 21. srpna pod dohledem sovětských tanků, přesto se v ní hned prvního okupačního dne sešlo 162 poslanců.

Předseda parlamentu Josef Smrkovský se ovšem dostavit nemohl: spolu s dalšími reformními komunistickými představiteli byl prakticky unesen do Moskvy k ponižujícímu „jednání“ se sovětskou delegací, jehož výsledkem se stal kolektivní podpis kapitulačního dokumentu, se známou výjimkou Františka Kriegla.  

Národní shromáždění, stejně jako ÚV KSČ a zbytek československé vlády, mezitím jednalo, v rámci možností poměrně razantně. Parlament se začal chovat – konečně! – jako zákonodárný orgán nezávislé země.

Čtěte také

Jen si nechte Dubčeka v Moskvě… Jak by vypadal srpen 1968, kdyby se někdo rozhodl jinak?

Poslanci zformulovali a zveřejnili několik protestních nót a prohlášení určených státním orgánům a politikům okupantských zemí v čele se SSSR. Atmosféra vzdoru a odhodlání bránit československou reformu dosáhla svého vrcholu právě pod tlakem okolností. Nikdo si nemohl být jistý, jak to v Moskvě dopadne a v jakém stavu (a zda vůbec) se Dubček a spol. vrátí zpět živí a do svých funkcí.  

Bohužel další činnost Národního shromáždění byla už jen více či méně matným odleskem kuráže bránit československý stát před nájezdnickým bezprávím, kterému měl být po dalších dvacet let vystaven.

„Vzniklá situace“

Od okamžiku, kdy letadlo s prezidentem Svobodou a „delegací zajatců“ přistálo 27. srpna v Ruzyni a všichni se uklidili do azylu k prezidentu Svobodovi na hrad, bylo jasné, že se nedá spoléhat na návrat starých časů.

Čtěte také

Unesená trojka: Kriegel – Šimon – Špaček

A když první tajemník KSČ Alexander Dubček vystoupil se svým slavným „plačtivým“ projevem, bylo jasné, že nastává porážka, a to nikoli důstojná.

Po legislativní stránce tuto porážku v zásadě pokrylo Národní shromáždění. Na první pookupační schůzi parlamentu – příznačné v pátek 13. září 1968 – byly poprvé utaženy šrouby přijetí tří nových zákonů.

Byl to Zákon o Národní frontě (zavíral dveře případné politické konkurenci typu Klubu angažovaných nestraníků nebo organizaci politických vězňů K 231 a nutno dodat, že o jeho přijetí se komunistická strana snažila ještě před okupací), dále Zákon o přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku a Zákon o přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. Netřeba dodávat, že slůvko „přechodných“ získalo v té době identický význam jako slovo „dočasný“.

Čtěte také

Leden 1969. Atmosféra dní, kdy se rozhodoval Jan Palach

Slovy historika Ondřeje Felcmana, který se zabýval historií československého parlamentu v 60. letech: „Nikdo nevyzval soudruha prezidenta, aby parlamentu poreferoval o tom, co se v Moskvě dělo a jak vyjednal to, že se za tři dny vrátili.“

Koneckonců součástí moskevského protokolu bylo, že zůstane tajný, na což poukazuje i historik Zdeněk Doskočil: „Žádná ucelená zpráva o moskevských jednáních nebyla zveřejněná. Paradoxně ta situace Dubčekovu vedení vyhovovala – umožnovala manévrovat a před veřejností zakrývat hloubku porážky a kapitulace. Na veřejnosti vystupovali v souvislosti s moskevskými dohodami velice vágně a v zásadě v tom smyslu, že reformní proces bude dál pokračovat, ale musíme se vyrovnat s určitými omezeními a zpřísněními. Což byla iluze a mystifikace, v lepším případě zbožné přání.“

Z mrtvého domu

Už toto zasedání parlamentu 13. září – nutno si uvědomit, že se odehrálo ani ne měsíc po vpádu vojsk do Československa – bylo na první pohled zapleveleno výrazy jako normalizace nebo dokonce „vzniklá situace“. Slova jako obsazení nebo nedej bůh okupace se stala tabu.

Čtěte také

Prosinec 1968 – boj o Josefa Smrkovského a jiné kuriozity

Situace v parlamentu pak už rychle spěla k ponižující koncovce: 18. října 1968  schválilo Národní shromáždění valnou většinou Smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky.

Ve skutečnosti bezprávný cár papíru vypracovaný Sovětským svazem, ve kterém – jak ve svém protestním stanovisku dovozovala poslankyně Gertruda Sekaninová-Čakrtová, se dočasnost definovala dočasností. Právě ona zvedla ruku proti, spolu s Františkem Krieglem, Františkem Vodsloněm a Boženou Fukovou. Jména těchto čtyř statečných by se měla připomínat i dnes.

Dalších asi deset poslanců se hlasování zdrželo (mezi nimi prokazatelně historici Josef Macek a František Šorm, literární historik Oleg Homola a generál Václav Prchlík. A kupodivu i výrazně prorežimní básník Ivan Skála, ten, který se ale za to později značně kál). Vše se tentokrát odehrálo v dnešní zasedací síni pražského magistrátu. Za dvě hodiny a 13 minut bylo hotovo.

Čtěte také

Srpen 1969: Rodinné kombajny na chmelu i střelba do demonstrantů

Ovšem dalších několik desítek poslanců bylo buď omluveno, nebo už v emigraci, ale další se údajně poschovávali v době hlasování po budově a hlasování se zdrželi jaksi „načerno“.  Zda bloumali na chodbách nebo cítili nutnost dát průchod svému psychologickému stavu či biologickým potřebám, už historie nezaznamenala. Ostatně byl to stále parlament z roku 1964, nové volby se v roce 1968 nestihly, ač byly plánované.

Na konci roku 1968 se po federalizaci Československa z Národního shromáždění stane nový federální parlament, rozšířený o novou Sněmovnu národů. Ale pokud jde o parlamentní práci a vyjadřováni postojů a názorů slovem i hlasováním, stalo se ze zákonodárného orgánu mrtvé těleso v mrtvém domě, kde se pracovalo jednou do měsíce, zvedaly se ruce k prohlasování všeho, co přišlo z vlády či z ústředního výboru KSČ, a šlo se zase domů.

Ve stejné době se naproti Národnímu muzeu postupně zvedala do výše impozantní nová brutalistní budova architekta Karla Pragera. Když se do ní v roce 1971 poslanci nastěhovali, opět už nikdo nemohl brát parlament v Československu vážně.