Jelcin na odchodu, Putin za dveřmi. Proč Rusko začalo nenávidět NATO?

Rok 1999 byl ale převratný i z jiného hlediska: Byla to jenom náhoda, že téhož roku po velkém rozšíření NATO o státy střední a východní Evropy došlo k zásadní změně na „carském trůně“ v Moskvě? 

Rusko se na konci 90. let potácelo v těžké krizi, hospodářské i politické. Dohasínající prezident Boris Jelcin měnil své předsedy vlády jako figury na orloji.

Čtěte také

Varšavskou smlouvu jsme pohřbili, takže hurá do NATO aneb Hlavně ne „kolektivní bezpečnost“

Jména jako Jevgenij Primakov nebo Sergej Stěpašin už dnes sotva komu co řeknou. Po nich nastoupil v polovině roku 1999 jako premiér jistý Vladimir Putin. Měl představovat novou energii vládnutí, zároveň se prezentoval i jako nositel kontinuity.

Jelcin se na podzim 1999 ještě po svém typickém způsobu, čili poměrně buransky, opřel do delegátů Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) při zasedání  v Istanbulu, kde ve svém obvyklém stylu sepsul západní státy za kritiku ruského způsobu vedení války v Čečensku, prezentované jako zásah proti terorismu.

A při své návštěvě Číny 12. prosince 1999 šel ruský prezident ještě dál a pronesl věty, které jako by vypadly z dnešních projevů jeho nástupce Vladimira Putina:

Čtěte také

Ten krásný bipolární svět čili od Helsinek ke konci impéria

„Clinton si včera dovolil vyvíjet nátlak na Rusko. Zdá se, že na minutu, na vteřinu, na půl minuty zapomněl na to, co je to Rusko. Že Rusko má kompletní arzenál jaderných zbraní. Zapomněl na to, a proto se rozhodl ukázat svaly… Proto chci vzkázat Clintonovi, ať nezapomíná, v jakém světě žije. Nikdy to nebylo a nebude tak, že by on sám diktoval celému světu, jak má žít, starat se, pracovat, odpočívat a tak dále. Ne, a ještě jednou ne. Základem všeho musí být multipolární svět, tak, jak jsme se na tom dohodli s Ťiang Ce-minem. Budeme to my, kdo budeme diktovat, jak žít. A ne on sám!“

Na Silvestra 1999 pak Jelcin odpálil politickou bombu, když se v tklivém televizním projevu rozloučil s politickou kariérou, omluvil se za své chyby a nedokonalosti, dokonce se Rusům svěřil se svými bezesnými nocemi za nelehkých 90. let.

„Odcházím, udělal jsem, co jsem mohl,“ těmito slovy předal moc svému nástupci, dosavadnímu předsedovi vlády Vladimiru Putinovi. Respektive mu svou jasnou podporou umetl cestu k hladkému vítězství v prezidentských volbách v březnu roku 2000.

Líp se oblíká a umí německy

„Putin byl vybrán jako projekt korporativního státu, měl vlastně plnit jednoduchou úlohu a obhospodařit status quo,“ komentuje novinářka Deníku N Petra Procházková výchozí situaci na konci Jelcinovy éry.

Čtěte také

Varšavská smlouva – vojáci, kteří nikdy nebojovali

Ruská oligarchická vrstva předpokládala, že bude lépe fungovat rozdělování peněz, a málokdo naopak předpokládal, že nový prezident začne brzy realizovat své představy o velkém Rusku, soudí Procházková. 

„Putin se ale rozhodl, že především donutí svět, aby Rusko opět respektoval, i nedobrovolně. A následky vidíme dnes na Ukrajině,“ dodává reportérka.

Pravdou je, že západní politici od Německa až po USA si s Putinem zprvu dobře rozuměli.

„Imponovalo jim, že se oblékal lépe než Brežněv, což nebylo tak těžké. A že umí německy,“ glosuje situaci z počátku nultých let diplomat Michael Žantovský. „Jenomže německy se naučil jako kágébák v Drážďanech. A jedním z mála politiků té doby, který mu na to neskočil, byl Václav Havel.“

Čtěte také

Politický geograf: Putin zřejmě spoléhá na to, že kapitalisté prodají Rusku i provaz, na kterém budou oběšeni

Idyla o tom, že nastává nová éra jakéhosi „klidu na byznys“ i v případě spolupráce s Ruskem vzala za své nejpozději od mnichovské bezpečnostní konference v roce 2007.

Na ní Vladimir Putin ve svém dnes už slavném projevu vcelku jednoznačně „vybalil“, co má na srdci – ve zkratce řečeno návrat Ruska do první ligy mocností, a to především skrz rozšíření svého vlivu zpět do bývalých kolonií východní a střední Evropy. Že to půjde, dokázala například kauza radar v České republice.

Proč jsme to všechno neviděli?

Trvale projevovanou slepotu Západu ve vztahu k Rusku připisuje Michael Žantovský lidské přirozenosti dívat se na věci v duchu zásady see no evil, a to až do okamžiku katastrofy.

Petra Procházková upozorňuje i na to, že Západ zkrátka příliš dlouho, v podstatě až do ruského napadení Ukrajiny v únoru 2022, neměl pocit bezprostředního ohrožení ze strany Putinovy říše.

Čtěte také

Začalo to saxofonem v Redutě. Závod o NATO odstartoval před třiceti lety v Praze

Varovné signály, že ruský prezident je studený autoritář se sklony ke krutosti, tu ovšem byly od začátku. Způsoby vedení čečenské války, čím dál častější vraždění novinářů a opozičních politiků, ale třeba i hned na začátku jeho éry cynicky nezvládnutá havárie ponorky Kursk. To vše mělo Západ varovat, že tenhle chlapík sice lépe vypadá, ale ve skutečnosti představuje to nejhorší z nevykořenitelné ruské imperiální arogance a bezcitnosti.

A nutno přiznat, že Putin se svými ambicemi neskrýval. Jiří Šedivý, šéf Evropské obranné agentury a na přelomu 10. a 20. let náměstek generálního tajemníka NATO, vzpomíná, jak jeho tehdejší šéf Anders Fogh Rasmussen v roce 2009 odjel do Moskvy na jednání s Dmitrijem Medveděvem, tehdejším ruským sezónním prezidentem, a s Putinem v dočasné roli premiéra.

Témata jednání: důležité bezpečnostní otázky typu boj proti terorismu, situace v Afghánistánu, dohody o zbraních hromadného ničení, protiraketové obraně a tak dále.

Putinova reakce na Rasmussenovy vize byla příznačná, nebyl to žert. „Víte, pane generální tajemníku, mou ambicí zase je, aby ta vaše organizace přestala existovat,“ prohlásil podle Šedivého.

Čtěte také

Šílené ruské devadesátky. O proměnách sovětské ekonomiky po Putinovu oligarchii

Dnes je NATO poučenější než před patnácti lety, neustále inovuje své obranné schopnosti, strukturu a mechanismy rozhodování. Přijalo dva významné nové členy a už třetím rokem podporuje masivně Ukrajinu v jejím boji s ruskou hydrou.

Na tom, zda bude tato jediná funkční obranná vojenská aliance světa schopna ruskému, ale i čínskému vlivu odolávat a bránit euroatlantický prostor, záleží celá Aliance.

I ve třetím díle volného seriálu o české cestě do NATO se kromě řady archivních záznamů můžete těšit na postřehy Michaela Žantovského, Jiřího Šedivého a Petry Procházkové.