S brutalitou Lidových milicí v srpnu 1969 jsme se dodnes nevyrovnali. Nikdo se ani neomluvil rodinám obětí, popisuje historik

Nepokoje v srpnu 1969
Nepokoje v srpnu 1969

O 21. srpnu 1968 se ve školách učíme, ale o demonstracích, které byly brutálně potlačeny jen o rok později (se sedmi mrtvými), se už moc nemluví. Pamětníci vám přitom potvrdí, že až roční výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy bylo potlačeno opravdu brutálně, a to v nich zlomilo poslední naději na lepší zítřky.

Historik Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů tvrdí, že „rok od vstupu vojsk bylo jasné, že dochází k rozhodujícímu střetnutí. Mezi silami, které měly zájem na pokračování reforem, odsuzovaly vstup vojsk i nastupující politiku normalizace reprezentované Gustávem Husákem…, a těmi, kteří se chtěli Moskvě podřídit a spolupracovat s ní.“

Vedení Československa, hlavně klíčoví představitelé komunistické strany, už prošlo čistkou a reformátoři byli nahrazeni příznivci Moskvy nebo dřívějšími reformátory, „kteří už ale ‚procitli‘ a stali se z nich realisté, kteří si uvědomili, kam vývoj spěje, a tomu podřídili jak své činy, tak ambice,“ upřesňuje historik v Interview Plus.

Dubček?

Zlomový byl prý duben 1969, kdy „tvář pražského jara“ Alexandera Dubčeka nahradil na pozici prvního tajemníka strany právě Gustáv Husák. Lidé přitom podle historika ještě i v srpnu 1969 věřili, že mají v nejvyšších politických kruzích nějaké zastánce.

„Taky je známo, že v ulicích volali jména Dubčeka, pak Oldřicha Černíka nebo Ludvíka Svobody… Dubček byl už odsunutý do funkce předsedy Federálního shromáždění a jeho role byla už spíš symbolická… Byl z veškerého rozhodování vyšachovaný, což vlastně ani nevěděl. Taky mu bylo doporučeno, aby se v klíčových dnech roku 1969 zdržoval mimo Prahu, aby se nijak neangažoval a byl pouze v soukromí.“

Pak ale lidi opět zklamal, protože podepsal tzv. pendrekový zákon, který umožňoval brutální perzekuci demonstrantů po srpnu 1969. „Tehdy 22. srpna si pro něj dokonce přijeli,… ale pouze proto, že ho v tu chvíli potřebovali,“ vysvětluje Bárta.

Rok 1969

V lidech, hlavně v mladých, tehdy stále přetrvávala víra, že by se dalo (a mělo) něco dělat. První demonstrace proběhla na pražském Václavském náměstí už 16. srpna 1969. Lidé se ale rozešli po výzvě policistů a k nějakým střetům nedošlo.

„V dalších dnech ale počty demonstrujících narůstaly. 19. srpna už byly u sochy sv. Václava tisíce protestujících a taky došlo k těžkým střetům, ke střelbě a prvním zraněním. O den později už přibyly i první mrtví a 21. srpna proběhly střety s ozbrojenými složkami státu ve většině velkých měst,“ popisuje.    

Od Prahy po Brno, Liberec, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Opavu nebo Havířov. Na Slovensku byly protesty menší, ale proběhly v Bratislavě, Žilině nebo Košicích. „Zásahy měly na starosti bezpečnostní složky, především uniformovaná Veřejné bezpečnost (VB), které podléhaly jednotky Lidových milicí a Československé armády.“

Všichni byli vybaveni speciální technikou, jako byly třeba dlouhé obušky, slzotvorné granáty nebo speciální audio-vozy, které měly vyhledávat ilegální vysílačky. Příprava tak byla opravdu důkladná, a to včetně preventivní mediální kampaně, která měla všechny případné účastníky protestů řádně varovat. Aby toho nebylo málo – metropole se stala uzavřeným městem (nejezdily vlaky a uzavřeny byly i silnice).

Brutální Lidové milice

Nejbrutálnější roli sehrály Lidové milice, „které neměly v zákoně před rokem 1969 (ale ani po něm) vlastně žádnou oporu. Jejich nejvyšší velitel byl první tajemník KSČ a v akci byly podřízeny bezpečnostním složkám.“  

Přímo na srpnových demonstracích bylo zastřeleno sedm demonstrantů. „Ti lidé zemřeli následkem zranění střelci z řad Lidových milicí, a to s největší pravděpodobností. Někteří zemřeli střelou odraženou od chodníků nebo budov, ale taky střelami zezadu do hlavy, na útěku. Takže nestříleli jen do vzduchu a pro výstrahu, jak se pak tvrdilo, ale milicionáři museli střílet přímo do davu. Navíc tam došlo nejen k úmrtí, ale i ke spoustě dalších zranění často odraženými střelami.“

Právě pamětníci podle Bárty hovoří o milicionářích jako o těch nejbrutálnějších, „kteří při varovným průjezdech Prahou pálili z nákladních vozů slepě kolem sebe… Mlátili klidně staré lidi, ženy, děti… kdo jim přišel pod ruku.“

I samotné Lidové milice ale musely projít očistou od reformátorů, a tak ti, co zasahovali v roce 1969, byli speciálně vybráni a sváženi z okolí Prahy. „Byla to ozbrojená složka podřízená KSČ, do které mohl být zařazen pouze prověřený člen strany, kterému se důvěřovalo… Dá se říct, že to byli lidé, kteří měli své zaměstnání, jakási československá obměna americké národní gardy. Ve svém volném čase chodili na cvičení, dostávali zbraně. Zemi měli bránit – ne v první linii, ale nepřátelským výsadkům a střetům v zápolí.“

1968 vs. 1969

Je pro nás jako pro národ snazší připomínka událostí ze srpna 1968 než to, co se stalo o rok později? „Za rok 1968 se nám pak vojska všech států v podstatě omluvila, berou to jako akt, který není v souladu ani s mezinárodním právem. Ale s rokem 1969 se ani politická scéna nevyrovnala. Nikdo se nikomu neomluvil. Dokonce ani oběti ze srpna 69 dodnes nějakou omluvu nebo ocenění, jako ti o rok dřív, nedostali,“ dodává historik Milan Bárta.

Víc si poslechněte v audiozáznamu Interview Plus. Ptal se Jan Bumba.

Spustit audio

Související