Leden 1969. Atmosféra dní, kdy se rozhodoval Jan Palach

12. leden 2024

Smrt Jana Palacha byla už mnohokrát popsána a stala se i námětem pro knihy, filmy nebo divadelní hry. Co ale víme o atmosféře dnů, které Palachově smrti předcházely?

Rozhlasový archiv uchovává zpravodajství z celého ledna 1969. Nejen večerní Rozhlasové noviny, ale často i krátké zprávy, vysílané během dne.

Čtěte také

Od prvního dne roku 1969 jsou dokladem zvláštní atmosféry, ve které proti sobě stojí společnost, většinou nespokojená s tím, kam se vývoj po srpnové okupaci postupně dostává – a na druhé straně komunističtí politici, místy obratně a místy neobratně manévrující mezi tím, co by chtěli a co skutečně mohou.

Nejeden pokus obyvatel okupované země projevit ještě vlastní názor je politiky označen za „ultimativní požadavky“, kladené „pod vlivem emocí“.

Hned v prvních lednových dnech se sešlo předsednictvo Ústředního výboru KSČ a přijalo usnesení, ze kterého trčela věta, podle které „nelze trvale žít na pokraji krize a čekat tragický konflikt“. Nebylo to sice vyřečeno jasně, ale tím tragickým konfliktem byl zřejmě myšlený nový ozbrojený zásah okupační armády.

Jan Palach s rodiči

Komunistická strana, a to zcela v duchu tradic z dob před rokem 1968, zorganizovala tomuto usnesení „masovou podporu“. Takže rozhlasové vysílání bylo plné rezolucí a prohlášení z krajů, okresů, továren. Jejich signatáři požadovali pověstný „klid a pořádek na práci“, nabádali vedení komunistické strany k „zabránění organizování nátlakových akcí“ a podivovali se, proč podobné usnesení nebylo přijato dříve.

Komunistická strana se zjevně štěpila: na ty, kteří se s nastupující normalizací nehodlali smířit, kteří ji brali jako nutné a očekávatelné zlo – a na aktivní přisluhovače.

Před čím varovali Smrkovský nebo Dubček

V prvních lednových dnech odvysílal rozhlas několik projevů vrcholných politiků, ještě před nedávnem tahounů politické reformy. Zněly jak z jiného světa: „Jasným principem a zásadou státní politiky je proletářský internacionalismus,“ říkal předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský.

Čtěte také

Přitom právě ve jménu „proletářského internacionalismu“ vtrhla v srpnu 1968 do Československa okupační vojska. „Stávka je stará zbraň dělnické třídy. Je u nás ale taková situace, aby se problémy řešily stávkou?“ ptal se Smrkovský.

Alexander Dubček šel ještě dál: „Nemůžeme se neustále pohybovat v mimořádných situacích, ultimativně vymáhat různé požadavky pod hrozbou stávek, vyvolávat emoce a vášně, vznášet nepodložená obvinění. Rozvíjejí se neuvážené kampaně, které by mohly svoji logikou překročit hranici, za kterou by hrozily konflikty, které by bylo možné řešit jen krajními prostředky.“

Lidé se přitom většinou domáhali jediného – jistoty, že zůstanou zachovány svobody z jara 1968: především svoboda slova, tedy zrušená cenzura.

První knížku napsal Jiří Lederer

Jiří Lederer – třikrát vězněný novinář, který byl kronikářem normalizace

Jiří Lederer a Luděk Pachman u šachů v německém exilu, 1980

Disident, novinář, spisovatel a několikanásobný vězeň komunistického režimu – to byl Jiří Lederer, jedna z klíčových osobností české žurnalistiky roku 1968. Byl ale také kronikářem normalizace a později v exilu i nepřehlédnutelnou osobností exilové publicistiky.

Právě zrušení cenzury bylo jedním z požadavků v dopisu, který po sobě zanechal Jan Palach. Jeho životní příběh až k posledním dnům zpracoval nedlouho po Palachově smrti mimořádně citlivým způsobem skvělý český novinář Jiří Lederer.

Knížka Jan Palach: Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta mohla u nás vyjít až v roce 1990 a přestože od té doby historikové posunuli bádání o smrti Jana Palacha dál, zůstává tato kniha důležitým svědectvím doby, ve které Jan Palach žil a zemřel.

Jiří Lederer po odchodu do exilu načetl ukázky ze své knížky pro Rádia Svobodná Evropa. Právě tyto pasáže, propojené ukázkami z rozhlasového zpravodajství z ledna 1969, tvoří koláž, použitou pro pořad z cyklu Archiv Plus.

autor: David Hertl
Spustit audio

Související