Normalizace pro mě byla silné trauma, vzpomíná nakladatel Aleš Lederer

„Když jsem se opravdu pohnul a přišly úspěchy, říkal jsem si, že bych rád v nakladatelství zanechal také nějaký osobní otisk. Zavzpomínal jsem na knížky, které jsem miloval, když jsem byl mladý, dejme tomu mezi osmnáctým a pětadvacátým rokem, a když jsem knížky hltal a četl jakoby na přeskáčku. Blbosti i vynikající díla. Zjistil jsem, že řada z nich už od té doby nevyšla. S šéfredaktorem Richardem Štenclem jsme si řekli, že uděláme edici Pozdní sběr a oprášíme díla, která svého času, myslím si, pro naši generaci hodně znamenala, a třeba že si najdou čtenáře i u mladší generace,“ dodává.

Myslel jsem, že máme 50. léta za sebou

Nakladatel vzpomíná i na začátek normalizace, kdy byl za své názory poslán do vězení jeho otec Jiří, publicista a novinář. „Bylo to pro mě silné trauma, bylo mi osmnáct a pamatuji se, že jsem se tehdy rozbrečel. Nějak mě zasáhlo, když jsem najednou viděl, že otec stráví dva roky v kriminále.“

V roce 1977 byl kvůli podpisu Charty 77 Jiří Lederer uvězněn podruhé. „To už mi bylo dvaadvacet. Když mi ho odváděli poprvé, tak mě to zasáhlo více. Svého otce jsem znal, věděl jsem, že má své názory. A najednou jsem si říkal, že za názory má někdo skončit v kriminále? Přišlo mi to nepochopitelné. Naivně jsem si myslel, že v kriminále skončíte, jen když něco ukradnete, nebo někoho zraníte, nebo zabijete. Věděl jsem o 50. letech, ale myslel jsem, že to už máme za sebou.“

Nemohl jsem vystudovat vysokou školu, tak jsem po roce 1989 nabídnutý doktorát odmítl.
Aleš Lederer

Doktorát jsem odmítl

Robert Sedláček: Útoky na veřejnoprávní média se mě dotýkají

• Upravit
• Smazat

„Necítím ani lítost, ani zklamání. Jestli si někdo myslí, že sedím doma a pláču nad projevem Miloše Zemana, nebo chodím po lese a trápím se nad tím, proč něco řekl, tak ne,“ říká režisér a scenárista Robert Sedláček.

Sám Aleš Lederer se po této zkušenosti zařadil mezi aktivní odpůrce komunistického režimu, když vzápětí napsal otevřený dopis tehdejšímu prezidentovi a generálnímu tajemníkovi KSČ Gustávu Husákovi. Vyhození z vysoké školy na sebe nenechalo dlouho čekat a mělo absurdní vyústění.

„Byl jsem vyhozen protiprávně, a to jednoznačně. Všechny argumenty, kvůli kterým jsem byl formálně vyloučen, jsme vyvrátili. Dokonce mi i profesoři potvrdili všechny zkoušky, které jsem měl. Tedy neměli na vybranou a museli mě vzít zpátky na studia. Zlomili ale tělocvikáře, který mi po roce odebral zápočet z tělesné výchovy a vyloučili mě na základě zápočtu z tělocviku,“ říká a pokračuje ve vzpomínce, která dospěla až k nečekanému ocenění:

„Na fakultě si po roce 1989 uvědomili, že je taková situace neudržitelná. Vybídli mě, abych si došel pro jakýsi doktorát, že mě rehabilitují. Nahradit možnost studia chtěli tímto doktorátem. Řekl jsem, že to nemohu přijmout, protože jsem fakultu nedostudoval. Tehdy mně nabídli, abych udělal jen dílčí zkoušky. Odpověděl jsem, že žádné zkoušky dělat nebudu a že na tuto epizodu svého života prostě zapomenu,“ uzavírá nakladatel.