Mnichovská dohoda byla z pohledu našeho práva protiústavní. Ale i kdyby vše proběhlo dle práva, nic to nemění na tom, že neměla vůbec být, myslí si historik

Tehdejší charakter Republiky Československé popisuje historik a politolog Stanislav Balík:

„Pohledem do ústavy je jasné, že to byla parlamentní demokracie. Ale reálně hrál parlament až ,třetí čtvrté housle‘. Ani jedna z komor neukončila svá funkční období řádně, pokaždé byly rozpuštěny. Ne protože by to poslanci chtěli, ale protože se to ,politicky hodilo‘. Parlament byl jen jakousi převodní pákou pro realizaci vůle předáků parlamentních stran.“

Čtěte také

Mnichovská dohoda - Bylo by chybou nepřijmout ji

Obdobně politická reprezentace postupovala i v dobách krizových. V zářijových dnech 1938 skončila vláda Milana Hodžy (předseda vlády ČSR v letech 1935 až 1938) a nastoupila úřednická vláda pod vedením generála Jana Syrového. Premiérem byl jmenován 22. září 1938.

Některé členy svého kabinetu osobně neznal a při jejich jmenování nebyl ani přítomen. „Vládu jmenoval i podle ústavy prezident, a to i bez účasti premiéra. Vláda nemusela žádat sněmovnu o důvěru, a to přestože se v tom období měnila 16krát. Ústava to umožňovala,“ vysvětluje Balík. 

Čtěte také

Edvard Beneš žil celou kariéru na mýtech. Jako vůdce vždy selhal, hodnotí publicista Urban

Nová vláda se tak sešla 30. září 1938 a mohla se rozhodnout buď Mnichovskou dohodu přijmout, nebo odmítnout. Jedním z ministrů byl i Hugo Vavrečka, který si do svých poznámek zapsal: „Bylo by povinností riskovat boj, ale při desetinásobné převaze je možno čestně se vzdát. Jsme už poraženi bez války. Máme volbu mezi vyvražděním, zmrzačením a možností dalšího života…“

Výsledek známe: dohoda byla přijata, takže vznikla takzvaná druhá republika. Stačil další půlrok a zbytky Československa byly okupovány německými nacisty.

Benešových pět dní

Klíčovou osobností předválečného období byl Edvard Beneš – řadu let v pozici ministra zahraničních věcí a hlavní osobnost formující tehdejší zahraniční politiku. Od roku 1935 zastával funkci prezidenta. Mnichov byl pro něj zcela logicky zásadním předělem v jeho životě.

Čtěte také

Edvard Beneš, prezident těžkých chvil Československa. Obnovu státu zaplatil svým zdravím

„Jemu se tehdy zhroutil svět a pět dní promýšlel, co a jak dělat. Bylo to hodně zajímavých několik dní, které by nejraději vymazal ze svého života. Přišel s koncepcí, podle které už neexistuje ani druhá republika – on byl ale stále jejím prezidentem,“ popisuje historik.

Hlavní postavou měl být prezident, ale oficiálně a podle ústavy byl pouze parlament tím, kdo měl dle ústavy schválit tak zásadní změny týkající se území státu.

Čtěte také

Co si myslel Edvard Beneš? Jeho tajemník Eduard Táborský to možná věděl

„Obě komory parlamentu se ale sešly až za šest týdnů, 17. listopadu 1938.“ Byla to schůze nedůležitá, protože už nebylo ani o čem hlasovat, co schválit. Důsledky Mnichovské dohody si už žily „vlastním životem“ a Československo, které ještě sice mělo parlament, ale de facto už bez pravomocí.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli nebylo přijetí Mnichovské dohody protiústavní, host pořadu Stanislav Balík odpovídá:

„Bylo to protiústavní, jednoznačně. Další otázkou je, jestli bylo přijetí Mnichovské dohody správné, nebo ne. Z mého pohledu by zůstalo stejně nesprávné, a to i kdyby proběhlo podle ústavy.“ 

Poslechněte si celý pořad Ivany Chmel Denčevové v audiu.