Mnichovská dohoda - Bylo by chybou nepřijmout ji

Ne nadarmo si říšský ministr propagandy Goebbels zapsal do svého deníku, jemuž historici připisují velkou míru autenticity, v den konání mnichovské konference tato slova : "Kdyby teď Češi nepřijali, naskytla by se nám rozhodně velká příležitost. Avšak tu radost nám Praha zřejmě neudělá." Je zřejmé, že izolovaná válka bez spojenců, která by český národ stála mnoho zbytečných lidských obětí i utrpení, a ztráta sympatií světové veřejnosti za neochotu české vlády a presidenta přistoupit na mírové řešení, by pro republiku znamenaly mnohem větší katastrofu než dohoda, která byla Československu západními mocnostmi vnucena. Otázkou, která v souvislosti s mnichovskou dohodou neustále uniká naší pozornosti, je, jak by osamocený boj Československa proti Hitlerovi mohl pomoci v pozdější světové válce spojenců proti Německu a jak by přispěl k jeho porážce v evropském měřítku. Nebyla by oběť českých vojáků, kteří by položili své životy v beznadějném boji z hlediska konečné porážky nacistického režimu zbytečná? Přispěl by jejich osamocený a marný boj nějak k oslabení Německa? Nebylo pro vítězství spojenců ve válce důležitější, že se čeští letci a vojáci mohli účastnit bitev po boku spojenců, než kdyby vykrváceli dříve, než by 2. světová válka vůbec začala? Byl by podíl Československa na porážce Německa vůbec nějaký, kdyby v izolované válce, jíž by z pohledu ostatních evropských demokratických zemí samo rozpoutalo, zničeno a i z mezinárodně-právního hlediska vymazáno z mapy Evropy?

Je zřejmé, že i tady existuje jednoznačná odpověď. Je zřejmé, že nejen z hlediska životních zájmů Československa, ale i ani z hlediska konečné porážky nacistického Německa by nepřijetí mnichovské dohody a osamocený boj neměly žádný smysl.

Bohužel mají v naší společnosti na veřejné mínění o správnosti přijetí mnichovské dohody stále velký vliv lidé, kteří posuzují vše, co se tenkrát stalo, zcela ahistoricky ze zorného úhlu skutečnosti, že Československo bylo po 2. světové válce komunizováno. Právě jim vyhovuje fakty nepodložená, ideologická konstrukce, že přijetí Mnichova, jež označují za morální selhání, vedlo k Únoru 1948, protože zlomilo národu páteř. Nebylo mu umožněno bojovat za svou svobodu v roce 1938, proto nebyl ochoten za ni bojovat ani o 10 let později. Takový způsob uvažování byl v době normalizace vlastní českému disentu a ten jím po Listopadu nakazil velkou část české společnosti.

Ta bohužel často setrvává v myšlenkových stereotypech a závěry špičkových českých ani zahraničních historiků téměř nebere na vědomí. Bývalý president Havel se u příležitosti 60. výročí Mnichova v roce 1998 vyjádřil jednoznačně : "Následky mnichovské dohody zaniknou, až dohoníme v ekonomickém rozvoji Západ." Z uvedeného myšlenkového zkratu vyplývá, že absence branného odporu v roce 1938 vedla nezadržitelně ke komunistickému převratu a že by mu naopak porážka ve válce s Hitlerem dokázala zabránit. Taková ideologická předpojatost zcela ignoruje geopolitickou realitu té doby, s kterou se nepotýkalo pouze Československo.

Také Polsko, které bylo Hitlerem přepadeno a bránit se muselo, nebo Maďarsko a Rumunsko, jež byly německými spojenci, byly po 2. světové válce komunizovány, a to z toho důvodu, že na jejich území došla Rudá armáda a nebylo síly, která by mohla Stalinovi v jeho záměrech zabránit. Jejich politika z konce 30. let neměla na jejich osud po 2. světové válce žádný vliv.

Nejsem příznivcem tzv. alternativních dějin, kdy si jejich autoři vymýšlí, co by bylo, kdyby. V souvislosti s přijetím mnichovské dohody a kriminalizováním prvorepublikových politických elit ze strany bývalých disidentů, že svým rozhodnutím podrobit se nátlaku svých spojenců zlomily páteř národa na desetiletí dopředu, si však takovou úvahu odpustit nemohu. Ptám se tedy: Jaký osud v důsledku nepřijetí Mnichova Československo očekával? Odmítnutí mnichovské dohody znamenalo německý vpád do Čech. Ačkoliv povolání vojáci statečně bojovali a umírali, obyvatelstvo bylo rozčarováno, že nám spojenci nepřišli na pomoc. Se zhoršující se vojenskou situací, krutostí Němců páchané na civilním obyvatelstvu a nemožností zemi ubránit došlo nakonec k vnitřnímu rozkladu a kolapsu Československa, když se slovenští luďáci připojili na stranu Polska, které vtrhlo na severní Moravu. Maďaři stačili mezitím anektovat jižní Slovensko i Podkarpatskou Rus.

Čeští vojáci buď padli nebo byli zajati. Armáda přestala existovat. Ministrům vlády ani presidentovi nebyl nikdo ochoten poskytnout asyl, protože Společností národů bylo za viníka války označeno Československo. Část odpovědných politiků byla zajata a odsouzena k trestu smrti, část raději spáchala sebevraždu. Furor teutonicus se zaměřil na vybíjení české demokratické inteligence, zatímco mnoho rolníků a živnostníků se hlásilo k německé národnosti v naději, že zachrání svůj domov a majetek.

Evropská veřejnost byla sice otřesena zprávami o brutálním vyhlazování civilního obyvatelstva, ale současně tvrdila: Zavinili si to sami. Proč proti Německu rozpoutali válku, když bylo předem jasné, že ji prohrají. Vždyť přece pan Hitler jasně řekl, že české pohraničí je jeho poslední územní požadavek, který musí vznést.

K přepadení Polska došlo o pár měsíců později, až se Hitler s Čechy vypořádal podle svých záměrů. Ve válce se nakonec ocitly USA i SSSR a Německo bylo poraženo. Příchod Rudé armády vyvolal ve zbylém českém obyvatelstvu, jehož počet se tehdy odhadoval na necelých 5 milionů, euforii a požadavky na připojení Čech a Moravy k SSSR. Území Čech bylo nakonec rozděleno podle etnické hranice, jejíž německá část připadla pozdější NDR.

Západní Čechy, kde stanula americká armáda, se staly součástí amerického sektoru okupovaného Německa. Jižní Morava byla připojena k ruskému sektoru v Rakousku. SSSR však nakonec udělil českému státu formální samostatnost a prosadil jeho přijetí do OSN, aby tím získal ve valném shromáždění OSN pro sebe další hlas. Sovětizace české země samozřejmě neminula. Rudá armáda se z Čech vůbec nestáhla, protože obyvatelstvo v důsledku válečných hrůz a ze strachu z budoucí německé agrese požadovalo trvalou sovětskou vojenskou přítomnost.

Během 20 poválečných let vyrostla nová generace, která válečné hrůzy nezažila. Svou pozornost obrátila ke komunistické persekuci a porušování lidských práv. Mnoho jich skončilo nakonec ve vězení. Společnost jejich postoje nesdílela. V tajných bytových seminářích hledali důvody, proč obyvatelstvo ve své většině komunistický režim podporuje. K jakému závěru došli?

Lze ho stručně vyjádřit následujícími slovy: O budoucí komunizaci země bylo rozhodnuto již před vypuknutím 2. světové války. Klíčovým momentem bylo nepřijetí kompromisní mnichovské dohody v důsledku antiněmeckého šovinismu nejen Beneše a české armády, ale celého českého národa, který nevyslyšel hlas evropské veřejnosti k zachování míru a šel do předem prohrané války bez spojenců.

Národ, který nejprve v důsledku svého nacionalismu nepřijal spravedlivý mnichovský kompromis a uvalil na sebe krutou německou odvetu, se po válce, na níž se vojensky nijak nepodílel a k porážce nacismu ničím nepřispěl, bezhlavě vrhl do sovětské náruče.

Závěrem svého zamyšlení bych rád vyjádřil naději, že výše uvedený katastrofický scénář se stane potřebným impulsem k návratu k racionálnímu myšlení, jež při zkoumání historie odvrhne předpojaté ideologické konstrukce, příčící se zdravému rozumu. Při posuzování postoje československé vlády a presidenta za mnichovské krize to znamená oprostit se jednou pro vždy od romantické představy, že prohraná válka je lepším řešením než nevýhodný a vynucený kompromis, protože se automaticky promítne do ochoty obyvatelstva permanentně bojovat proti cizí nadvládě a diktátorským režimům.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .