Mezi školami a ministerstvem je ohromná díra. Potřebujeme pomoc od regionů, žádá Hřebecký z EDUinu

Ředitelé se musejí se postarat o vzdělání dětí z různých sociálních prostředí, které často nejsou po pandemii a válce na Ukrajině v dobrém psychickém stavu. Do toho vedou pedagogický sbor, školníka, kuchařky a další zaměstnance, starají se o financování školy a podepisují stohy reportů a výkazů.

Čtěte také

„Nemysleli si, že tu budou tak dlouho.“ Ukrajinští žáci v Česku se potýkají s jazykem i systémem

Právě značná část provozních záležitostí by ale podle Miroslava Hřebeckého šla delegovat na takzvaný střední článek – na regionální úroveň spočívající nad školou.

„Dnešní uspořádání má na jedné straně stát a ministerstvo a na druhé straně jsou školy. Mezi nimi kdysi dávno byly školské úřady, ale ty jsme dávno zrušili,“ vzpomíná Hřebecký.

Mezi státem a školou tak podle něj vznikla „ohromná díra“, přes kterou se špatně přenáší vzdělávací politika. „Velmi kostrbatý je i reporting a přenos informací ze škol směrem nahoru k ministerstvu,“ podotýká programový ředitel EDUin.

Pomocná ruka regionu

Vládní strategie vzdělávací politiky 2030+ chce proto na regionální úrovni vytvořit zmíněný střední článek. „Mnoho problémů vyřešíte spíše v rámci celého regionu než v konkrétních školách, protože jsou to problémy, které jednu školu přesahují,“ vysvětluje Hřebecký.

Systém se už postupně začíná zavádět. Na realizaci se nepodílí jenom stát, ale i neziskové organizace, které za peníze donorů a soukromých subjektů dávají dohromady pilotní verze, jak by regionální struktura mohla vypadat.

Čtěte také

Expert: Ne každý se v rodině naučí vycházet s dalšími. Je potřeba to trénovat, pomáháme s tím školám

Jedním z nich je například Nadační fond Eduzměna, která pátým rokem realizuje program ve vybraném regionu Kutnohorska. Postupně se k nim přidávají ale i další oblasti.

Vedle toho se rozeběhl plán Partnerství 2030+, který vyvíjí model takzvané místní školské správy. I ten by se měl na základě rozhodnutí ministerstva implementovat do dvou až čtyř území.

„Místní školská správa by například sledovala, jakým způsobem a kdo dosedá na místa ředitelů škol. Podílela by se na zpracování výsledků škol a snažila by se přispět konkrétní podporou a radami, jak školy řídit efektivně a vyrovnávat tím nerovnosti v rámci celých území. Aby nám nevznikaly vícerychlostní školy,“ popisuje Hřebecký.

Pomoc by se ale týkala i provozní agendy, která by posléze ušetřila podle propočtu až dvě miliardy školského rozpočtu.

Co ředitele nejčastěji zahlcuje? A jak si mohou ulevit od stresu? V podcastu Reparát (audio si můžete poslechnout nahoře v článku) promluvil i Martin Sedláček, zakladatel Institutu emoční sebeobrany a vyučující psychologie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění.