Libor Dvořák: Běloruské protesty k definitivnímu vítězství nestačí

24. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Protesty v Bělorusku

Před několika dny se zdálo, že běloruské protestní hnutí proti prezidentovi Alexandru Lukašenkovi poněkud ochabuje. Neděle v Minsku ukázala, že tomu tak není.

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz

V centru města se opět sešly minimálně desetitisíce lidí a předvedly tak Alexandru Lukašenkovi, křižujícímu nebe nad městem ve vrtulníku, že své požadavky míní velmi vážně.

Přestože velké reproduktory v centru města v několikaminutových intervalech opakovaly, že akce je nepovolená, a vyzývaly demonstranty k rozchodu, nic takového se nestalo a Pochod nového Běloruska proběhl víceméně bez překážek.

Čtěte také

Když se po poledni protestující začali scházet, úřady do centra města přisunuly nejen policejní, ale i vojenské jednotky. Jejich příslušníci měli černé kukly přes obličej, přilby a samopaly.

K jejich brutálnímu zásahu, jaké prostí běloruští občané zažívali od 9. do 11. srpna, naštěstí nedošlo; ozbrojenci se tentokrát opět zachovali zdrženlivě a také organizátoři dbali na to, aby se její účastníci k policii ani k vojákům nepřibližovali.

Je znát, že se strůjci protestů za každou cenu chtějí vyhnout „majdanskému“ scénáři z ukrajinské metropole před šesti lety. Tehdy se centrum ukrajinského Kyjeva změnilo ve skutečné krvavé bojiště s desítkami padlých.

V Bělorusku panuje dvoj-bezvládí

Hlavní sílu běloruského protestního hnutí asi nejlépe vyjádřil jeden z jeho současných vůdců Pavel Latuško, který konstatoval: „My nejsme opozice, my jsme většina!“

Právě on na minském náměstí zopakoval jeden z hlavních požadavků těch, kteří si Alexandra Lukašenka v čele státu dál nepřejí: návrat k ústavě z roku 1994, která přesně stanovovala maximální počet prezidentských období. Kdyby platila, byl by současný stav nemyslitelný.

Čtěte také

Poněkud výhružně, a zároveň tragikomicky, působil přílet samotného prezidenta do jeho pracovní rezidence v Paláci nezávislosti. Lukašenko dorazil v doprovodu svého patnáctiletého syna Nikolaje. Oba na sobě měli maskovací vojenské uniformy a prezident v ruce třímal samopal kalašnikov. Když pak navečer viděl rozcházející se demonstranty, jedovatě poznamenal: „Rozprchli se jako krysy.“

Ve skutečnosti si ale musí jasně uvědomovat, jak nejisté je jeho současné postavení – i když mu státní i represivní aparát (zatím) nadále zůstává věrný, anebo přinejmenším loajální.

Jak tedy hodnotit aktuální stav běloruské konfrontace? Docela přesně to pojmenoval respektovaný moskevský list Kommersant: V Bělorusku panuje dvoj-bezvládí. Na tom je určitě hodně pravdy. Protestní hnutí je sice to nejmasovější, jaké kdy země za víc než čtvrtstoletou lukašenkovskou éru zažila, ale to, jak se zdá, k definitivnímu vítězství nestačí.

Libor Dvořák

Prezident má zase k ruce jak establishment, který se bojí, že by mohl být označen za spoluviníka zločinů krvelačné hlavy státu, tak i represivní aparát.

Na druhé straně si ale musí být vědom, že u značné části obyvatelstva, možná u většiny, zcela ztratil kredit. Odhadovat proto, jak celá tahle krize skončí, je skoro nemožné.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio