Oceánografové ze kalifornského San Diega zkoumali dočasnou ztrátu zraku u mořských bezobratlých. Studovali ji na olihních, chobotnicích a krabech. Důvodem je nízký obsah kyslíku v moři. Když jeho hladina opět stoupla, zrak se jim většinou vrátil.
Některé olihně, chobotnice a krabi během pokusu začali mít potíže se zrakem už po pár minutách pobytu v méně okysličené vodě. Když ale tato situace netrvala moc dlouho, poškození sítnice nebylo trvalé. Studie o tom vyšla v časopise Journal of Experimental Biology.
„Oči, sítnice, to je vlastně vychlípenina mozku,“ vysvětluje zoolog Pavel Stopka. Připomíná, že mozek pro své fungování potřebuje odebírat 20–40 % kyslíku, který spotřebováváme. Když ho není dost, zhoršuje se funkce orgánů, které ho potřebují nejvíc.
„Sítnice vyžaduje vysoké množství kyslíku, aby dobře fungovala,“ doplňuje Zuzana Musilová, zooložka, která nedávno uspěla v časopise Science se studií o barevném vidění hlubokomořských ryb. Studie zraku u mořských bezobratlých v závislosti na kyslíku označuje za novinku.
Podobně jako turisté ve vysokých horách, i bezobratlí, když jim chybí kyslík. sestupují do nižších poloh. „Místům, kde je kyslíku málo, se vyhýbají i bezobratlí, nebo se z něj snaží efektivně dostat,“ říká Pavel Stopka.
Čím dál více lidí se vydává za zážitky do vysokých hor. Ne vždy si ale turisté uvědomují rizika spojená s pobytem ve vysokých nadmořských výškách, zvláště s tzv. výškovou nemocí.
Autoři studie potíže mořských živočichů přirovnávají k situaci pilotů, kterým se ve vyšších nadmořských výškách také někdy hůře dýchá.
Hladina kyslíku v moři kolísá. Mění se přes den, sezónně, v různých ročních obdobích, k tomu přistupuje klimatická změna. Nejvíc kyslíku je u mořské hladiny, s hloubkou obsah kyslíku většinou klesá, byť s ním zamíchají i hlubokomořské proudy.
„U hladiny máme kyslíku nejvíc, s hloubkou jeho obsah klesá. Na různých místech planety je ho ale různý objem a do toho zasahují i mořské proudy,“ říká Zuzana Musilová. Dodává ovšem, že ryby i bezobratlí si mnohdy umí poradit:
„Často jsou schopni migrovat směrem vzhůru i dolů, na den i na noc. Dokážou proto reagovat i na obsah kyslíku, do určité míry se přizpůsobit, aby byli v nějakém optimu,“ vysvětluje Musilová.
Nová studie amerického institutu MIT přichází s úvahou, že se život na naší planetě nemusel zrodit v oceánu, ale spíš v menších jezírkách, rybníčcích či kalužích. Tam se totiž mohl ve vyšších koncentracích udržet dusík, klíčová chemikálie potřebná pro vznik života.
I hlubokomořské ryby, kterým se věnuje v rámci své vědecké práce a o nichž s kolegy zjistila, že oproti předpokladům nejsou barvoslepé, rovněž potřebují dobře fungující sítnici. „Když jdou za světlem, vědí, že jdou do mělké vody, od světla do hluboké vody,“ uvádí zooložka.
Autoři studie uvádějí, že podíl okysličených pobřežních vod bohužel přibývá. Na to jsou citlivé třeba zkoumané olihně, které kladou vajíčka v méně okysličených oblastech moře. Obsah kyslíku klesá i s rostoucí teplotou. „Oteplení vody znamená méně kyslíku,“ říká Zuzana Musilová.
U pobřeží se do moře dostávají zemědělské, městské odpady i jiné znečištění, někde se hlouběji do moře šíří přemnožené řasy a k tomu se připojuje klimatická změna. Ne vždy ale těmto jevům dokážou mořské organismy utéct. „Neznamená to, že ti, co žijí v otevřené vodě, se můžou přesunout k pobřeží, ti z pobřeží se můžou přestěhovat do otevřené vody a tím se to vyřeší,“ upozorňuje zooložka.
Pyskoun rozpůlený z korálových útesů reaguje na svůj obraz v zrcadle podobně jako primáti, delfíni nebo sloni. Vědci této rybě na hřbet namalovali barevnou značku, kterou mohla spatřit jen při pohledu do zrcadla. Když značku objevila, začala se třít o drsnější povrchy, aby se jí zbavila. (repríza)
Přežití ale usnadňuje specializace různých živočichů na různá prostředí, kde žijí. Ti, kteří jsou v otevřené vodě, fungují jinak než ti blízko pobřeží. „Některé ryby nebo savci v brakických, eutrofizovaných vodách využívají úplně jiné mechanismy,“ upozorňuje Pavel Stopka. Jako příklad uvádí delfínovce rodu Inia, kteří si loví kořist ve skladké vodě jihoamerických řek a domlouvají se tam pomocí sonarů.
„Eutrofizované vody, říční delty, tu byly vždycky. Díky tomu organismy nemůžou úspěšně přežívat, protože používají jiný systém vyhledávání. Problém ale začíná ve chvíli, kdy se eutrofizace šíří a velké části moří začínají být neprůchodné, čímž se zničí původní flóra a fauna,“ varuje zároveň zoolog.
Zuzana Musilová si i v této souvislosti klade otázku, jestli dočasné vypínání zraku živočichům škodí nebo ne, dokážou-li ho při absenci kyslíku nahradit dalšími smysly? „Máme ryby, které jsou schopny vysílat elektrický signál a přijímat ho zpět, to taky používají v podstatě místo zraku,“ říká vědkyně.
Ryby, jak připomíná, také mají postranní čáru, kterou monitorují blízké okolí. Pokus vědců ze San Diega by teď podle ní mohl pokračovat výzkumem nejen larev, ale i dospělců bezobratlých. Vliv kyslíku na zrak by se mohl ověřovat i u jiných mořských druhů.
Poslechněte si celou Laboratoř, ve které zoologové Zuzana Musilová a Pavel Stopka a herec a režisér Lumír Olšovský debatují také o drobných rybkách korálových útesů a vlivu teploty na mozek.
O zmenšování lososů, vlivu teplot na potemníky a otcovských instinktech goril. Debatují biologové Karel Janko, Václav Pačes a herečka Valérie Zawadská. Moderuje M. Mašková.
O slepé rybě ze Somálska, mořských praještěrech a obchodnících ze Sinaje. Hosté: hydrobiolog Adam Petrusek, neurofyziolog František Vyskočil a herec a režisér Ondřej Kepka.
Václav Žmolík, moderátor
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
