Komunisté hledali nějakého vnitřního nepřítele po celou svou stoletou historii, myslí si historik

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Snímek zachycuje schůzi funkcionářů KSČ. Mezi sedícími je Klement Gottwald (druhý zprava) a vedle něho Antonín Zápotocký (třetí zprava). Podle uvedené datace pochází fotografie ze září 1947, tedy z doby, kdy Gottwald zastával funkci předsedy vlády, ale je

Stoletá historie strany československých komunistů zahrnuje několik etap, a to od provokující či „nesystémové“, až po dlouhá desetiletí, kdy šlo o stranu totálně vládnoucí.

Účinkuje: historik Jiří Pernes
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

Původní ideály a naděje jsou prokládány deziluzí, beznadějí a důsledky éry komunistického státu nás provázejí až do současnosti. Výjimečný byl i jejich stranický program, který zahrnoval třídní boj, diktaturu proletariátu, a to spolu s „rájem“ na zemi pro všechny pracující. Taky ale likvidaci všech, kteří s myšlenkami komunismu nesouhlasí.

Zajímavostí oproti jiným politickým stranám je i trend hledání vnitřního nepřítele. Nejde přitom jen o nějaké názorové frakce nebo ideové skupiny, které vnitrostranicky soupeří. Na konci hledání oněch vnitřních nepřátel jsou tragédie, justiční vraždy a likvidace lidí, včetně perzekuce jejich rodin a blízkých. Potrestání se totiž netýkalo pouze „obviněných“, ale zahrnovalo širší spektrum lidí.   

Ráj na zemi

Jak se ale mohlo stát, že takový počet vzdělaných, mravních, kompetentních lidí uvěřilo v myšlenky komunistů? A že řadě z nich tak dlouho trvalo, že žili ve svém „omylu“? Host pořadu Jak to bylo doopravdy a historik Jiří Pernes odpovídá: „Pro komunisty byla víra ve světlé zítřky něco jako nové náboženství, slibovali ráj už teď na zemi“.

Čtěte také

V roce 1921, bylo to v květnu, byla Komunistická strana Československa (KSČ) založena. Měla být stranou dělníků, pracujících, kteří měli být hlavními nositeli komunistické myšlenky.

K tehdejším okolnostem vzniku Pernes dodává: „Jedinou dělnickou stranou byla sociální demokracie, která měla výraznou postavu Bohumíra Šmerala. Prvním předsedou byl Václav Šturc, ale už krátce poté byl z KSČ vyloučen, pak znovu přijat a působil jako senátor. KSČ se odlišovala od všech existujících stran: nebyla samostatnou, ale byla pod řízením Komunistické internacionály z Moskvy,“ vysvětluje.

„Tím se odlišovala od všech existujících stran v tehdejším Československu, ale bylo tomu tak i v jiných státech. Nebyly samostatné, ale byly podřízeny právě Komunistické internacionále. Musely splnit 21 podmínek a jednou z nich byla právě poslušnost.“

Netrvalo dlouho a přišlo první vylučování ze strany (v roce 1929), kterou vyvolal bolševizační převrat, který souvisí s vlivem a rozhodováním Moskvy. Taky nastoupilo nové vedení, tzv. kluci z Karlína. Mezi nimi byl i Klement Gottwald.

Válka

Další období pak souviselo s tím, jak se vůbec postavit k nacistické okupaci, připomeňme pakt Molotov-Ribentrop, který zahrnoval nejen rozdělení Polska, ale také zmatek pro komunisty. Změna přichází až s útokem Hitlera na Sovětský svaz v červnu 1941.

Čtěte také

Po válce je vidět zjevný nástup komunistů od Košického vládního programu přes Národní frontu, až po převrat v únoru roku 1948. „Sověti ale tehdy činnost KSČ bedlivě sledovali a v následujícím dokumentu ji ostře zkritizovali jako národnostní politiku, zemědělskou a paradoxně vadil i údajně vlažný vztah k SSSR.“

Pak přichází zostřený třídní boj – jak vůči demokratickým politikům, soukromým zemědělcům, podnikatelům a dalším. A zákonitě přišlo i hledání vnitřního nepřítele, které souviselo se situací v Jugoslávii. Uvést můžeme i komunistického intelektuála Záviše Kalandru, který byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen – paradoxně v procesu Milada Horáková a spol. – a pak i zavražděn. 

Vykonstruované procesy

Na začátku 50. let přišla řada vykonstruovaných procesů, které řídila skupina sovětských poradců. Pod jejich taktovkou, s horlivým úsilím komunistů československých, následně přišly procesy lidí, jakými byli Šling, Šváb, Závodský, Valeš.

Čtěte také

„Nejdříve to měl být Clementis, ale pak jim to bylo málo. A proto přichází Šling a další. Nakonec je to korunováno jménem Rudolf Slánský, který sám stejná kola pomáhal roztáčet,“ vysvětluje Pernes. Podíváme-li se podrobněji na tehdejší dění, je zřejmé, že hospodářské a ekonomické problémy státu se prohlubovaly. Takže se hodili i takzvaní vnitřní nepřátelé. Zdůvodnění bylo jednoduché: právě oni jsou zodpovědní za hospodářské problémy.

„Gottwald rozsudek podepsal bez jakékoliv porady s druhy, na žádost o milost a listy rodin nedbal, věřil ve vinu, a že prý sovětští znalci mají zprávy, jež ani my nemáme‘. Ohlušující řev spisovatelů, čti Literární noviny číslo 43: Glazarová, Jan Pilař, Jaroslav Vojtěch… O Slánském Ivan Skála v Rudém právu. ,Psovi psí smrt‘. Obludná peripetie popela jedenácti obětí, jímž katovský holomek z jedoucího auta z pytle posypává zmrzlou zimní vozovku,“ popisuje literární historik Václav Černý ve svých Pamětech.

Hledání nepřítele

Hledání vnitřního nepřítele tím ale nekončí, 60. léta jsou dobou, kdy se hledají, a nacházejí, údajní zločinci, zároveň také v důsledku změn v hledání nepřátel v Sovětském svazu začínají pracovat rehabilitační komise.

Čtěte také

Dodejme, že hledání viníků bylo přinejmenším velmi omezené, stejně jako hledání a pojmenování obětí. A tak máme řadu paradoxů, nad kterými zůstává rozum stát: po demokratizačním procesu, který vyvrcholil v roce 1968 a přichází další vylučování v letech 70. „Více než 270 tisíc členů bylo v rámci stranických prověrek vyloučeno,“ konstatuje Jiří Pernes.

Na otázku, jestli komunisté po celou dobu existence nehledali vnitřního nepřítele Pernes odpovídá: „Hledali, musíme vzít v úvahu, že KSČ byla jednou ze sekcí Komunistické internacionály a vykonávala pokyny z Moskvy. Výčet nevinných obětí by byl velmi dlouhý.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové si poslechněte v audiozáznamu.

Spustit audio

Související