Kdybychom to nevzali my, nastoupili by horší, hájil se protektorátní premiér Richard Bienert

„Proč, když dva dělají totéž, není to totéž?“ Zdánlivě jednoduchá otázka souvisí s příběhem muže, který se – jako tolikrát v našich dějinách – pokoušel zachraňovat situaci tím, že věřil ve výhody menšího zla před větším.

Vlastenec a odbojář

Richard Bienert (1881-1949), právník, který po vzniku samostatného Československa zreformoval a zkvalitnil policejní sbor a později se stal formálně jedním z nejvyšších představitelů správních orgánů v Čechách, byl v letech 1924 až 1939 viceprezidentem zemské správy politické v českých zemích.

Čtěte také

Příjezd Heydricha do Prahy. Reportáž z přivítání zastupujícího říšského protektora na Hradě

Bienert se vždy choval jako vlastenec, už za první světové války prostřednictvím Přemysla Šámala (pozdějšího kancléře Tomáše Garrigua Masaryka) spolupracoval s domácím protirakouským odbojem, a to na místě nikoli bezpečném: uvnitř rakouské tajné státní policie.

Se svým vlasteneckým přesvědčením se netajil, i proto byl v září 1939 zatčen pražským gestapem. Propuštěn byl až po intervenci prezidenta Emila Háchy. Stal se zemským prezidentem v Čechách, v lednu 1942 byl jmenován protektorátním ministrem vnitra a v lednu 1945 protektorátním premiérem.

V této funkci byl pověřen zastupováním Emila Háchy, který kvůli chatrnému zdraví nebyl schopen vykonávat svůj úřad. Vzhledem k situaci na frontách i v samotném protektorátu je jasné, že Bienertova vláda mohla jen těžko „vládnout“, nic se nerozhodlo bez nacistické správy.

Přišli by horší

Bienert své politické angažmá v protektorátu později obhajoval jako mnozí další: kdybychom to „nevzali“ my, nastoupili by na vysoké posty aktivní kolaboranti typu Emanuela Moravce. Po válce byl přesto Bienert jako mnozí další vysocí představitelé protektorátu souzen za údajnou kolaboraci.

Čtěte také

Rok 1940: Nařízením říšského protektora se mění názvy ulic

Jeho obhájce formuloval před soudem zajímavou tezi: „Národ čeká odpověď na základní otázku: proč když dva dělají totéž, není to totéž? Vláda, která přijala v září 1938 proti vůli národa podmínky Mnichova, prý získala zásluhy o národ. Zato vláda, která přijala podmínky diktované v březnu 1939 Hitlerem, se prý dopustila zrady národa. Proč?“

Soud nakonec přihlédl k tomu, že Bienert po celá léta protektorátu tajně finančně podporoval rodiny popravených nebo vězněných odbojářů a osobně u nacistických představitelů intervenoval ve prospěch zatčených. Byl odsouzen ke třem letům vězení. Odseděl si jeden rok a ve velmi vážném zdravotní stavu požádal o předčasné propuštění. V květnu 1947 mu bylo vyhověno; dožil v ústraní bez nároku na státní penzi, jen díky podpoře svých dětí.

Složité době, ve které se Richard Bienert snažil zachraňovat, co ještě šlo, věnuje další pořad Portréty historik Jiří Pernes. (repríza)