Jan Lucemburský – král cizinec, nebo obratný diplomat, který předběhl svou dobu?

Po čtyřech letech od zavraždění posledního Přemyslovce Václava III., přichází období rychlých zvratů a poměry v českých zemích byly do značné míry rozvráceny. A právě v tomto období se posiluje také odbojnost české šlechty. Komplikací bylo také střetnutí kulturních prostředí – toho, ze kterého Jan Lucemburský pocházel, a toho, do kterého se v Čechách dostal.

Čtěte také

Eliška Přemyslovna byla ctižádostivá, ne jenom oběť své doby, říká historička Lenka Bobková

Petr Hořejš k tomu v Toulkách českou minulostí napsal: „Musel to být šok ocitnout se v českém prostředí. Mladý Jan Lucemburský až dosud vyrůstal v podmínkách, jaké snad jiní princové v Evropě neměli. Mimořádně vzdělaná babička a matka ho obklopovaly péčí a starostlivostí až přílišnou, vždyť byl jedináček, a to jako syn i vnuk.

Poznal vysoce kultivovanou a vybranou dvorskou etiketu pařížského dvora. Byl vychován v představách o vznešeném poslání panovnickém… Od útlého věku měl všechno, nač si vzpomněl. V Čechách ho čekaly podmínky daleko drsnější, než na jaké byl zvyklý.“

Král cizinec a jeho rádci

A s Janem Lucemburským přicházejí nejen jeho „cizí“ rádci, jiné představy o řízení a fungování státu, ale také nová móda a kulturní zvyky. „Dokonce i také společenské zvyklosti, životní styl, ale také třeba i hry, které byly zpočátku terčem kritiky,“ dodává historička Eva Doležalová.

Logo|foto:Český rozhlas

Také Janovo manželství s Eliškou postupně prochází vývojem, který končí až hlubokou krizí. „Manželství bylo dozajista dynamické, Eliška byla princezna o čtyři roky starší, když se vdávala, a kronikáři o ní mluvili jako o statné ženě, takže vizuální rozdíl musel být patrný na první pohled. Ale první roky byla Janovi Eliška věrnou poradkyní, dokonce za něj i jednala a opravdu svého manžela hájila. To, co je rozdělilo, byla domácí politika,“ vysvětluje Doležalová.

Eliška posléze žije s dětmi v odloučení na hradě Lokti, kritizuje Janovu politiku k české šlechtě a Jan ji naopak podezírá, že proti němu připravuje spiknutí. Důsledkem je odebrání malého syna Václava, budoucího Karla IV., který posléze vyrůstá na francouzském dvoře.

Do Čech jen pro peníze?

Je třeba dodat, že vzájemný vztah otce a syna byl v dalších letech přinejmenším napjatý, nebo spíše vyhrocený, ale oba byli – jak uvádí Eva Doležalová – velkými pragmatiky a dokázali se dohodnout, jak má vypadat zahraniční politika českých zemí.

Čtěte také

112. schůzka: Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburk

Výhrady kronikářů, ale později i některých historiků k osobnosti Jana Lucemburského se týkaly především jeho zahraničního angažmá. Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice uvedl: „A není už s výjimkou několika málo měst v Českém království, nějaká tvrz nebo hrad, kterou nebo který by měl český král Jan ve své moci. Neboť všechno tento král buď zastavil jako záruku, nebo zchvátil. Mimoto pro královu nepřítomnost upadá v království mír a moc práva.“

Podobné výhrady se pak po staletí objevovaly. Shrnout je můžeme do zobecnění, že si Jan Lucemburský do českých zemí jezdil pouze pro peníze na své zahraniční aktivity. Ale to bychom zcela pominuli další úhel pohledu na tohoto panovníka.

Král – diplomat

„Jan Lucemburský byl skutečným králem diplomatem, který se dokázal angažovat nejen do politiky říšské, ale také politiky francouzského dvora v období tzv. stoleté války. Vrcholem jeho úspěchů je pak volba Karla IV. římským králem. My to dnes častokrát vnímáme jako úspěch Karlův, ale bez otce Jana Lucemburského by se Karel nikdy římským králem nestal,“ hodnotí přínos daného panovníka historička.

Čtěte také

Byl Zikmund Lucemburský liškou ryšavou?

Rokem 1346 končí životní dráha Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku. Tehdy už byl na konci životních sil a také velmi nemocný. Tak končí muž, který miloval turnaje, střetávání a byl významným hráčem na tehdejší evropské politické šachovnici. Otázkou zůstává, proč právě jeho úspěchy v zahraniční politice tak nějak přecházíme a zůstáváme v hodnocení jeho osobnosti u toho, že byl právě tím králem cizincem?

K zamyšlení je také názor historičky Evy Doležalové: „Pro mě osobně byl mužem nové doby, který končil éru velkých rytířských panovníků a otevíral cestu k velké diplomacii, která se vede v Evropě. Do jisté míry předběhl svou dobu.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.