Jan Fingerland: Vetřelec versus Predátor. A Kurdové mezi nimi

Tak je tomu i v okamžiku, kdy se syrští Kurdové obrátili na syrskou vládu, aby se alespoň částečně zabezpečili proti turecké invazi.

Čtěte také

Jan Fingerland: Socialisté s lidskou tváří aneb Tři verze Kurdů

Syrská armáda se má přesunout na sever a obsadit pozice dosud ovládané převážně kurdskými Syrskými demokratickými silami. Kurdové svým souhlasem s příchodem vládní armády jakoby „impregnují“ svou pozici, protože syrská vláda přece jen hraje vyšší kartou.

Tím není řečeno, že by vyčerpaná Asadova armáda mohla čelit té turecké, kdyby se jednalo o skutečný mezistátní konflikt, ale přece jen to psychologicky i právně znamená změnu situace.

Za syrskou vládou stojí také Írán, a jistě i Rusko – to je jedním z vítězů situace, protože se na něj budou obracet jako na rozhodčího všechny strany sporu. A pro Asada to znamená další krok směrem ke zcelování jeho rozdrobeného panství, které dostal od Donalda Trumpa jako dárek.

Hořká pilulka

Čtěte také

Klára Vlasáková: Turecká invaze v Sýrii. Jak jsme ochotni pomoct?

Pro Kurdy je to hořká pilulka, protože je to v jistém smyslu konec snu o samostatnosti, a vrchní velitel SDF Mazlúm Abdi otevřeně říká, že svým novým spojencům nevěří. Syrští Kurdové byli po generace vysídlováni, zbavováni občanství a jinak pronásledováni. I proto se po vypuknutí arabských revolucí roku 2011 přidali k povstání proti vládě.

Arabská sunnitská opozice proti Asadovi tehdy udělala (ze svého hlediska) tragickou chybu, když se s Kurdy nespojila, dokonce odmítala i jejich účast na jednání o budoucím politickém uspořádání poasadovské Sýrie.

Část arabských povstalců sdílela s Asadem arabský nacionalismus, a Kurdům rozhodně nechtěla slibovat autonomii, natož samostatnost. Jiná část arabských povstalců vnímala svůj boj proti Asadovi nábožensky, a převážně sekulární a levicově orientované kurdské jednotky také nevnímala jako své spojence.

Čtěte také

Donald Trump: Kurdové nám nepomohli s Dnem D

Tím se opozice zásadně oslabila v boji s Asadem, který by býval pravděpodobně podlehl dávno před tím, než se Rusko rozhodlo ho zachránit. Kurdové se vydali svou cestou, s oslabenou vládou se shodli na vlažném nepřátelství a Asad se mohl soustředit na boj se sunnitsko-arabskými povstalci. Kurdskou otázku ponechával na pozdější dobu, a jak se ukázalo, bylo to z jeho hlediska nejracionálnější řešení.

Stačilo počkat a sami Kurdové se museli ucházet o spojenectví se svými dlouholetými nepřáteli – ti se po americké „dezerci“ naopak stali jejich jedinými spojenci. Z hlediska amerických postojů jde tedy o velmi nerozumnou výměnu, i když zvážíme Trumpův argument, že nechce, aby jeho země neustále doplácela na nekončící blízkovýchodní konflikty.

Konec moralizování

Z evropského hlediska jsou důležité tři otázky. Za prvé, co to znamená pro náš budoucí postoj vůči Asadovu režimu. Ten musel zabít statisíce vlastních občanů, aby se udržel u moci, ale to se mu nakonec podařilo, a nyní dosáhl bodu, kdy s ním už musí vyjít kde kdo, teď včetně Kurdů.

Čtěte také

Tereza Engelová: Turecko vrtí psem

Za druhé, jaký bude náš postoj vůči probíhající turecké operaci i Turecku jako takovému? Evropané v zahraniční politice projevují velký talent pro pobouření a moralizování, ale méně už pro prosazování svých názorů nebo zájmů. Otázku turecké invaze jsme ovšem dostali rovnou pod nos.

Prozatím několik evropských států vyhlásilo zbrojní embargo vůči Turecku a mluví se o sankcích. Proti tomu stojí děs z turecké odvety. Už teď je patrné, že oproti Američanům, Rusům, Turkům a Íráncům zůstává Evropa pozorovatelem.

Jan Fingerland|foto: Khalil Baalbaki

A do třetice, jaký tedy bude náš postoj k syrským Kurdům a jejich osudu, případně jejich požadavkům v budoucí Sýrii? O tom, že i Asad se pokusí Kurdy obehrát, jakmile bude moci, není totiž žádných pochyb. Evropané by si kousek svého rozhořčení měli nechat ještě na druhou fázi. Kurdové totiž zůstávají vězet mezi Vetřelcem a Predátorem.

Autor je komentátor Českého rozhlasu