Luboš Palata: Vezměme si příklad z Poláků. A buďme hrdí na naše české emigranty

V polské Gdyni jsem navštívil Muzeum emigrace, tedy těch Poláků, kteří v minulých stoletích opustili, nebo museli opustit svoji vlast.

Čtěte také

Osvětim bývala před válkou městem naděje. Pro tisíce Poláků představovala bránu k novému životu na západě

Moderní muzeum, umístěné navíc uprostřed přístavního mola, v předválečném terminálu polských zaoceánských parníků, je nabité informace i emocemi. Tou základní a nejvíce inspirativní je hrdost Poláků na to, co jejich krajané ve světě dokázali, co často znamenali i pro samotnou podobu Polska jako státu.

Tato tradice je úplně jiná než tradice česká, v níž se říká: „opustíš-li mě, nezahynu, opustíš-li mě zahyneš“. Ve své básni Země mluví z roku 1918 to Viktor Dyk nemyslel jako útok na emigraci, ale do mé paměti dítěte z husákovských časů se mi to vrylo jako komunistická charakteristika emigrantů.

Zapojit krajany

Bohužel, pohled na českou emigraci se příliš nezlepšil ani po roce 1989, kdy se až na naprosté výjimky lidé z emigrace nezapojili ani do politického, ani společenského života a dokonce ani do ekonomiky. A že by v Česku někdo vytvořil něco podobného, jako je gdyňské Muzeum emigrace, to nikoho ani nenapadne.

Čtěte také

Domov, exil a návrat. Co prožívali českoslovenští emigranti a s jakými pocity si budovali nový život

Čestnou výjimkou zájmu o krajany je ministerstvo zahraničí a zahraniční vysílání Českého rozhlasu. Jde však o akce směrem ke krajanům, nikoli dovnitř do České republiky, kde by změna postoje vůči našim krajanům velmi pomohla.

Důvodů neutěšeného stavu je mnoho. Z devadesátých let si vzpomínám na nepřejícná slova Václava Klause. Z dob dřívějších samozřejmě na zběsilou komunistickou propagandu. A do dob současných je to neschopnost přijímat jako krajany, či jako bývalé krajany vyhnané české Němce a také odmítavý postoj velké části české veřejnosti k Evropské unii jako vlasti našich vlastí.

Luboš Palata|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Korespondenční volba, umožňující snadněji volit našim krajanům, je důležitým gestem. Bude to ale možná šok, protože tušíme jen málo, jak bude volit největší česká krajanská komunita v USA, mezi níž je velké množství trumpovců.

Ale měli bychom udělat víc, mapovat a zmapovat minulost naší emigrace, zapojit do života v Česku statisíce našich krajanů v Evropské unii a hlavně se přestat dívat na naše emigranty skrz prsty. A třeba někdy, jako Poláci, postavit muzeum emigrace. Protože i u nás by do něj bylo rozhodně co dát.

Autor je evropským editorem Deníku