Petr Fischer: Hranice mravní degradace vítěze

Čtěte také

Hulicius: Otázka, jestli Izrael porušuje lidská práva, je složitá, když válku vyvolali teroristé

Dnes už skoro osamocená inertnost velké části české společnosti včetně politiků vůči tomu, co se v Gaze děje, nepramení jen z výběrové slepoty vůči etnickému násilí, která je projevem hlubšího strachu z islámu, skrze nějž dochází k dehumanizaci Palestinců jako etnické skupiny. Může být i výrazem hlubší dějinné identifikace s moderním osudem židovského národa a projektivním souhlasem s tím, že ti, kdo byli málem vyhubeni, se mají a dokážou tvrdě bránit (to jsme my, Češi, nedokázali).

Veškerý humanitární vztah k zabíjení v přímém přenosu, třeba i k popíranému zabíjení hladem, jež nyní hýbe světem, se v Česku hroutí v sakralizaci minulosti a odtud vycházející banalizaci současného zla. Posvátnost židovského holocaustu, jeho hrůzná výjimečnost v lidských dějinách, jako by znemožňovala, že se něco takového může opakovat jakkoliv, třeba i v opačném gardu.

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Kritická situace v Gaze. Zajímá to naši vládu vůbec?

Sakralizace výjimečnosti hrůzy takto pojímaného moderního strojového zabíjení, připomínají myslitelé od Todorova po Baumana, je nakonec spojena s banalizací zla, kterou vykonáváme k vlastnímu přežití. Je to zkušenost, kterou v dějinách přenášíme dál, protože holocaust nebereme jako varování před sebou samými, tedy před důsledky moderního života a jeho dehumanizace, nýbrž jako neopakovatelnou událost.

Platí přitom, že proti výjimečnému nejvyššímu zlu se lze bránit jakkoliv. Ostatně to je logika, kterou i pražský rabín Karol Sidon vysvětluje, proč je izraelský postup tak tvrdý. Když bojujete o život, neberete si servítky. Buď umřete vy, nebo oni.

Čtěte také

Distribuce pomoci v Gaze nefunguje. Jsou to jatka, lidé umírají kvůli mouce, tvrdí Lékaři bez hranic

„Banalizace paradoxně hraje do rukou těm, kdo minulost sakralizují,“ píše ve své knize Holocaust a modernita sociolog Zygmunt Bauman, který chápe „kategoriální vraždění“ holocaustu jako něco, co se v principu může opakovat, neboť vychází z možností a logiky samotné modernity, v jejíž pozdní fázi žijeme. Etnicky nečistí byli a pro mnoho lidí dodnes bohužel jsou Židé, dnes totéž platí i o Palestincích, protože všichni jsou přece teroristé z Hamásu; a tak by se dalo pokračovat do Rwandy, bývalé Jugoslávie, do Arménie…

Vidět za vším lidi

Bauman upozorňuje na to, kam takovéto „poučení“ z holocaustu může vést: „Přežít – zůstat naživu –, to je hodnota neposkvrnitelná nelidskostí, hodnota, o niž stojí za to usilovat jen pro ni samu, bez ohledu na to, jak vysoká je cena, již platí poražení, a jak hluboce to vítěze mravně kazí a degraduje.“

Čtěte také

Schneider: Izraelci přichází pod tlakem o svůj spravedlivý boj a dostávají se do pozice viníků

A o kus dál ještě: „Takto vykládaná poučení z holocaustu – ovlivněná sakralizací a banalizací – podněcují a prodlužují další separování, podezírání, nenávist a nepřátelství, a pravděpodobnost nové katastrofy je tím větší. Nijak nesnižují celkový úhrn násilí. O nic nepřibližují ani okamžik etické reflexe nedostatků lidského soužití a té jeho podoby, jíž dáváme přednost.“

Je zjevné, že spolu s dehumanizací Gazanů, spojenou tak těsně s českým strachem z islámu, může být pravděpodobně právě tento postoj tím, co české veřejnosti i politikům znemožňuje přijmout cizí bolest, kterou u obětí izraelských, ukrajinských i jiných nese tak samozřejmě a hrdě.

Filozof a novinář Pavel Fischer|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Vystoupit ze stínu sakralizované minulosti a přestat banalizovat vlastní zlo ale nemusí být tak těžké. Stačí neprobírat donekonečna dějinné zátěže izraelsko-palestinského konfliktu a vidět všude a za vším lidi. Vidět a přijmout tu hrůzu znamená pokoušet se minimalizovat onu „vysokou cenu“, již, jak píše Bauman, „platí poražení“, i hloubku mravní zkaženosti a degradace vítěze, kam se zjevně počítají i mnozí Češi.

Autor je komentátor časopisu Euro