Jan Fingerland: Severoatlantická aliance krvácí z nových i starých jizev

A teď je dokonce okořenil veřejný spor představitelů dvou předních členských států. Americký prezident Donald Trump se ohradil proti slovům francouzského prezidenta Emmanuela Macrona o „mozkové smrti NATO“. Nad Trumpovým pobouřením lze s podivem zvednout obočí.

Vždyť to byl on, kdo začal mluvit o NATO jako o zastaralé nebo překonané organizaci. Byl to on, kdo převyprávěl NATO jako spolčení, jehož vážnost závisí jen na výši finančních výdajů. A byl to rovněž on, kdo jako prezident začal opouštět zájem o Evropu. I když v tom částečně navázal na Obamu.

Východ a Západ

Čtěte také

Jefim Fištejn: Sýrie po odchodu Američanů

Trumpova roztrpčená reakce na Macronovy výroky možná souvisí s tím, že se teď americký prezident rozhodl hrát jinou úlohu. Vždyť se částečně do Evropy vrátil. Nebo Macronova slova chápe jako kritiku své vlastní politiky – například v souvislosti s rozhodnutím umožnit Turecku vpád do severní Sýrie na úkor kurdských sil.

Co vlastně Macron řekl? Vymezil se vůči představě, že by Rusko (nebo Čína) byly pro alianci nepřáteli. To ale třeba takovému Estonci může znít podivně. Jednalo se o další dílek do obrazu Francie, která sama není zrovna vzorem respektu k závazkům vůči východoevropským spojencům. Kromě toho ale také Macron varoval před krizí NATO kvůli snižujícímu se pocitu závazku Spojených států vůči transatlantické vazbě, na které aliance stojí. Za tuto roztržku jsou podle jeho líčení zodpovědni především Američané svým unilaterálním postojem.

Čtěte také

Adam Černý: Proč Macron mluví o „mozkové smrti“ NATO

Paradoxní je, že i když oba prezidenti přeháněli, současně také měli v řadě ohledů pravdu. Trump například v tom, že podstatná část členů aliance nedodržuje své závazky – třeba co se týče výdajů na zbrojení –, a snaží se hrát úlohu černého pasažéra. To se nejvíce týká bohatého Německa, ale je to také problém východo-západní.

Je příznačné, že státy, které ona dvě závazná procenta HDP na svou obranu vynakládají, jsou s výjimkou Velké Británie vesměs ty nacházející se podél východní hranice NATO. Při pohledu na mapu tvoří skoro souvislý pás od Estonska na severu přes Lotyšsko, Litvu, Polsko, Rumunsko a Bulharsko až k Řecku. Státy, které své přísliby neplní, se části svého práva na kritiku amerického postupu zbavují. Týká se to Macronovy Francie, ale také České republiky.

Francouzská pravda

Jenže kus pravdy měl i Macron. NATO se vskutku bez americké politické a vojenské váhy neobejde. Francouzský prezident se dotkl dlouhodobé a vlastně neřešitelné jizvy aliance. Ta totiž nejméně dvacet pět let žije v trvalém napětí mezi výzvami k vojenské emancipaci Evropy a současně kritikou za přílišnou samostatnost, včetně kritiky od samotných Američanů.

Americko-francouzská roztržka se odehrávala na pozadí jiné, mnohem závažnější krize. Totiž štěpení mezi většinou členů, zejména Francií, na jedné straně a Tureckem a jeho zájmy v Sýrii na straně druhé. Macron nedávno pobouřil Turky tím, že se setkal na oficiální úrovni s představitelem Syrských demokratických sil, tedy dominantní kurdskou organizací v Sýrii.

A dále Macron svými slovy o mozkové smrti aliance měl na mysli to, že Trump svou dohodu s Tureckem o severní Sýrii nekonzultoval s ostatními členy NATO. Přitom i oni měli v oblasti své vojáky.

Jan Fingerland|foto: Khalil Baalbaki

Teď Ankara blokuje další rozvoj obrany východoevropských států proti ruské hrozbě, dokud se nedočká uznání své verze dění na syrské hranici – tedy označení kurdské YPG za teroristickou organizaci. To už je zásadní hodnotový i politický rozštěp a potenciálně to vráží klín do celé organizace a její schopnosti uplatnit proslulý článek 5, podle kterého za bezpečnost jednoho člena ručí všechny ostatní členské státy.

Aliance vznikla jako blok států s podobnými principy, a také společným nepřítelem. Teď se zdá, že přišla o obojí. Možná netrpí „mozkovou smrtí“, ale zlomeninou nejméně jedné končetiny určitě.

Autor je komentátor Českého rozhlasu