Luboš Palata: Čechy a sudetské Němce spojuje láska k Česku. Nenávist a výčitky mizí
Nebylo to nic příjemného. Statisícové davy, plamenné protičeské projevy plné obvinění, hřímání, co všechno Češi musí. A skoro ani slovo o tom, co by měli, nebo mohli udělat sami sudetští Němci. Na počátku 90. let, když jsem na Sudetoněmecké dny začal jezdit, byla tato naše zvláštní krajanská komunita ještě v plné síle. A plná pocitu křivdy.
Před Českem byl tehdy vstup do Evropské unie, který sudetští Němci rozhodně nechtěli nechat Čechům zadarmo. Zrušení Benešových dekretů bylo jasným a jednoznačným požadavkem.
Čtěte také
Gesto prezidenta Václava Havla, který svoji první zahraniční cestu směřoval do Německa a sudetským Němcům se za poválečné vyhnání z vlasti omluvil, narazilo tehdy do betonové zdi našich bývalých krajanů nepřipravených k velkorysosti podobného ražení.
Musela o sedm let později přijít Česko-německá deklarace, spojená s vytvořením česko-německého diskusního fóra a fondu budoucnosti. A projít prvních pár dramatických let existence těchto nových míst dialogu, aby se to celé začalo uklidňovat.
Taky si musíme leccos přiznat
Aby sudetští Němci byli ochotni uznat, že na počátku jejich tragédie byl Mnichov a okupace českých zemí a až potom přišlo poválečné vraždění Němců Čechy a jejich vyhnání z vlasti. Aby Češi byli ochotni přiznat, že poválečné vraždění, loupení a další zločiny na Němcích zločiny byly.
Čtěte také
A vyhnání bylo sice možná v té době pochopitelnou reakcí na sedm předchozích let, ale není ničím, co bychom dnes měli a mohli hájit. A před pár lety pak přišlo sudetské vzdání se nároků na majetek zanechaný v Česku.
I v době, kdy mě jako českému novináři při některých projevech a reakcích publika na sudetoněmeckých dnech naskakovala husí kůže, měly pro mě dny našich bývalých krajanů i jiný rozměr, který jsem si naopak rychle oblíbil.
Byly to výstavní haly plné knížek o Česku, od turistických průvodců po literaturu, kroje, šperky, hračky, vánoční ozdoby. A byla to i hala s buchtami, lívanci, gulášem a bramboračkou, prostě s naší společnou kuchyní, k níž vyhrávala řízná dechovka známé melodie.
Čas opravdu léčí
Uběhly víc než tři desítky let. 80 let od konce druhé světové války a 75 let od chvíle, kdy se čeští, moravští a slezští Němci na svých dnech poprvé setkali. Dnes už i dětem, které byly vyhnány z Česka spolu s rodiči, je 80 až 90. Ze statisícových davů jsou tisíce. Ale jsou.
A v Řeznu byly o víkendu i krajanské dny. S lívanci, dechovkou, stánky s knihami i gulášem. Naši krajané mluvící německy dál žijí, existují, udržují naše zemské české tradice a kulturu. Hořkost a výčitky mizí.
Zůstává to, co máme společné. Literatura, hudba, Krakonoš, bramboračka, lívance a dechovka. Láska k Česku. Láska, která slovy klasika nakonec všechno překoná.
Autor je evropským editorem Deníku
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
