Ztracená řeč. Příběh Růženy de Weij, opuštěné dívky z Prosiměřic u Znojma
V létě 1946 objevil kdosi neznámý v prázdném domě ve vysídlené pohraniční vesnici Prosiměřice (Proßmeritz) dvanáctiletou dívku. Přivolal četníka (tehdy už příslušníka SNB). Dívka byla vystrašená, krčila se v rohu místnosti, neodpovídala na otázky, zdálo se, že jim nerozumí. V Čechách ji nikdo nehledal a nepostrádal, převážně němečtí obyvatelé obce byli vyhnáni. Ukázalo se, že dívka se jmenuje Růžena Kollnerová. Dnes má příjmení po svém nizozemském muži: Růžena de Weij.
Růžena Kollnerová se narodila 26. února 1934 v Tvořihrázi u Znojma, kde dlouho žil její český otec Jan Kollner. Matka Růžena Kollnerová pocházela z blízkých Prosiměřic, kde bydleli téměř výhradně čeští Němci. Kollnerovi nebyli zámožní, pocházeli z chalupnických rodin.
Paní de Weij vzpomíná, že manželství jejích rodičů trvalo krátce a nebylo šťastné.
„Otec byl o 14 let starší a měl vadu řeči. Ale měl v Tvořihrázi malé hospodářství, a tak mu maminku v podstatě prodali. Neuměla česky a musela být nešťastná. Od tety jsem se dozvěděla, že chodívala plakat k sousedům. Nakazila se tuberkulózou a zemřela, když mi byly tři roky,“ popsala.
Neměla jsem nic
Rok před smrtí pobývala Růžena Kollnerová starší v plicní léčebně. Její dceru si vzala do péče matčina německá rodina z Prosiměřic, protože otec o ni zájem neměl.
V malém domku žila vedle prarodičů ještě teta s manželem a dvěma malými dětmi, a také neprovdaná dědečkova sestra. Příbuzní prý malou Růženu nepřijali s velkým porozuměním a laskavostí, babička k ní nepřilnula.
„Nejhodnější na mě byla sestra mého dědy. Snažila se, abych měla co jíst, abych byla poctivá a naučila se pracovat. Neměla jsem panenku, neměla jsem kamarádky, neměla jsem nic. Ani vlastní postel, ale tu u nás neměl nikdo,“ říká Růžena de Weij:
„Jediný chlap, který se se mnou bavil, byl strýc, manžel matčiny sestry. Když napadl sníh, vzal mě na saně, stejně jako svoje děti. Byl hodný. Mluvil se mnou. Ale později ho poslali na frontu a padl.“
V říjnu 1938 přijel do Znojma Adolf Hitler, vítal ho asi dvacetitisícový dav. Po odtržení pohraničí byly Prosiměřice přičleněny k říši, zanedlouho Německo okupovalo české země, vznikl protektorát, začala válka.
V té době bylo Růženě Kollnerové pět let. Období nacismu vnímala jako běžné venkovské dítě, říká, že si pamatuje povinné odevzdávání masa pro potřeby říše, noční porážky prasat a především odchody mužů do wehrmachtu.
Lidé v jejím okolí se prý nejvíc báli, aby jim nepřišel úřední dopis, neboť s velkou pravděpodobností obsahoval oznámení, že jejich syn, manžel či bratr padl za Velkoněmeckou říši.
Vybavuje si společné modlitby s těmi, kdo o příbuzné přišli. Vzpomíná, že jako malá měla potíže ve škole (do první třídy šla v roce 1940), že jako poloviční sirotek a dcera českého otce neměla zastání a že víc a víc zlobila.
„Nebyla jsem jediná, kdo měl jednoho z rodičů Čecha. Ale ti další se k českému původu asi nehlásili. Každý byl tenkrát Němec. I když třeba nebyl… Byla jsem černá ovce. Ta, které každý mohl dát facku.“
Úředně organizovaný odsun
7. května 1945 dopadly na Prosiměřice bomby, o den později dorazila do vsi Rudá armáda. Brzy po osvobození utekla část vesničanů do nedalekého Rakouska.
Ve Znojmě probíhalo kruté vypořádávání se s Němci: lidé byli vyhánění za hranice, zavíráni do sběrného a pracovního tábora, mučeni a zabíjeni. Ve městě a okolních vsích začalo zabírání německých domů a hospodářství, nejdřív těch bohatších.
V zimě roku 1945 nebylo ve škole v Prosiměřicích čím topit, budova měla rozbitá okna, děti usedaly do lavic v kabátech. V příštím školním roce už Růžena do školy nechodila:
„Nikde mě nevzali. Vesnice se vyklízela, protože všichni byli Němci. I já jsem byla Němka, neuměla jsem slovo česky. Zase jsem byla ta špatná.“
V roce 1946 žilo v Prosiměřicích ještě 206 obyvatel. Byli obráni o majetek, pak je s nevelkými zavazadly zařadili do takzvaného organizovaného odsunu a přes sběrný tábor ve Znojmě je v létě téhož roku odvezli většinou do Německa.
Do transportu museli všichni příbuzní dvanáctileté Růženy Kollnerové. I ona si sbalila batoh, ale když do Prosiměřic přijela nákladní auta, ukázalo se, že s ostatními do znojemského lágru nepojede, že není na seznamu. Nikdo z blízkých jí nic nevysvětloval.
„Oni se už se mnou nebavili, protože věděli, že mě nemůžou vzít s sebou. Všechno probíhalo v tichosti,“ vzpomíná.
„Jako bych byla v kómatu“
Růžena zůstala sama v opuštěném domě a druhý den se vydala pěšky do Znojma do sběrného tábora pro Němce, aby našla příbuzné a vysvětlila příslušnému dozoru, že došlo k omylu a že musí odjet s ostatními, protože nikoho jiného nemá a neumí česky.
Poslali ji pryč, protože byla ze smíšeného manželství a její český otec, kterého v podstatě neznala, byl naživu.
Co se dělo v následujících hodinách a možná i několika dnech, si Růžena de Weij nepamatuje: „Jako bych byla v kómatu.“
Dostala se zpátky do vesnice, ale neví, jak dlouho trvalo, než se ocitla u policisty, který ji potom odvedl k otci. Přestala mluvit, nerozuměla česky, ale také nechápala, co jí ostatní říkali v němčině.
Když přišla k otci, byla nešťastná a bála se ho. Byl to prý pro ni cizí člověk, který se o ni nezajímal stejně, jako se o ni nezajímal předtím.
Nešla do školy, nikdo se o to nepostaral. Nastoupila do služby, nejdřív se u sousedů ve vsi starala o děti, pak sloužila na statku jako děvče pro všechno. Rychle se naučila česky. Ale ani tady si není jistá, jestli to trvalo měsíce, nebo rok či dva.
V poválečné době vypjatého antiněmectví potlačila němčinu tak důsledně, že ji zapomněla.
„Hledal mě Červený kříž, protože ti příbuzní chtěli vědět, co se mnou je, jestli vůbec žiju. Dostala jsem po čase dopis v němčině, ale nemohla jsem na něj odpovědět, protože jsem tomu jazyku už nerozuměla. Moje němčina zmizela,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa.
Přemýšlela prý o útěku za hranice, ale bála se. Bála se také požádat o pomoc s německy psaným dopisem.
Zhruba v roce 1948 nebo 1949, zřejmě krátce po komunistickém převratu, se Růženě podařilo díky náhodnému setkání se vzdálenou známou (a díky pomoci další laskavé ženy, kterou potkala ve vlaku) nastoupit do fabriky a poté do textilního učiliště v Horním Adršpachu.
Neměla uzavřenou základní školu, ale vyučila se, šlo jí to. Pracovala pak mimo jiné jako vychovatelka učňů v textilce u Jindřichova Hradce.
Osobní historie Růženy Kollnerové de Weij, kterou zde popisujeme, se opírá především o její líčení a její paměť. Archivní dokumenty o jejím dětství a dospívání schází, snažíme se dohledat alespoň některé.
Z toho také vyplývá, že je někdy obtížné určit přesné údaje, přesná data některých událostí. Jak dlouho ji hledal Červený kříž? Jak se jmenovali důležití lidé, kteří v příběhu vystupují? Existuje poválečná fotografie, na níž je Růžena Kollnerová spolu s dalšími dívkami v léčebně v Boskovicích – kdy přesně tam byla, jak se tam dostala a kdo ji tam poslal?
V interview se Růžena de Weij soustavně vrací k traumatu z roku 1946 a ke ztrátě jazyka – německy se musela znovu učit. Úřady komunistického Československa ji nepustily za příbuznými do Německa až do roku 1965. To už měla malou dceru a za sebou první manželství.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, audio je nahoře.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
