Jan Fingerland: Jak jsme nastoupili do války

Hlavní příčina tohoto posunu samozřejmě spočívá v tom, že se relativně blízko našeho území vede válka. Ukrajinu od nás sice dělí stovky kilometrů, ale jen dvě státní hranice, polská nebo slovenská. Dopad ruského útoku je viditelný dennodenně, například na počtech ukrajinských běženců.

Naše lomy

To vše se nás týká nějak více než balkánské války v 90. letech, které se také neodehrávaly daleko a navíc mezi národy nám jazykově blízkými – včetně fenoménu uprchlíků v ulicích českých měst.

Čtěte také

Válka na Ukrajině potrvá ještě osm deset let, možná víc, myslí si reportér Boháč

A pak je tu další válka, která začala právě před půl rokem a zatím se nezdá, že by měla brzy skončit, ta v Gaze. Oba konflikty se staly velmi důležitou součástí veřejného dialogu, důležitější než jakýkoli jiný z více než stovky právě probíhajících konfliktů na Zemi, včetně těch, které se odehrávají v Evropě, například v Náhorním Karabachu.

Kromě relativní geografické blízkosti totiž válka na Ukrajině i v Gaze rezonují v našem povědomí i z jiných důvodů. Vidíme v nich odraz našich národních traumat nebo nadějí, zejména v souvislostmi s kritickými událostmi let 1938 a 1968, takže věci jsou náhle velmi osobní a emocionální.

Čtěte také

Martin Fendrych: Rusové masově unášejí ukrajinské děti. Předělají je na vojáky a pošlou padnout

Zejména válka na Ukrajině rozdělila českou společnost, i když je patrné, že tento lom většinou vede podle dělicích čar i v jiných otázkách naší kulturní války a souvisí s naší identitou a výkladem nedávných dějin. Nadávky jako chcimír a chciválek nevytlačily, spíš jen překryly ty dřívější, jako byl sluníčkář nebo dezolát.

Pohled na tyto konflikty nás současně často odděluje od ostatních. Na ruskou agresi se díváme jinak než Slovensko nebo Maďarsko, v otázce Gazy se lišíme od společností jako je irská nebo španělská a ještě větší je rozdíl při konfrontaci našich názorů s míněním na takzvaném globálním Jihu.

České khaki

Válka do našich životů vstoupila ještě z jiných důvodů. Když jsme před dvěma lety pozorovali ruský útok na Ukrajinu, objevil se nečekaně zvýšený zájem o taktiku a strategii nebo konkrétní zbraně.

Lidé náhle mohli zapáleně debatovat o výhodách dronů oproti tankům a ležérně zmiňovali názvy zbraní, o kterých předtím nikdy neslyšeli – javelin, bayraktar, HIMARS a podobně. Ale také jsme projevili nezvykle vysokou ochotu Ukrajincům na zbraně nebo jiné účely přispět.

Čtěte také

„Akustické zbraně vyvíjel už Hitler.“ Ruská GRU s nimi měla ničit mozky amerických diplomatů

Současně jsme nemohli nepomyslet na to, že by ruské tanky teoreticky mohly dojet až k nám a místo obyvatel Buče masakrovat třeba lidi v Černošicích – Černošice prominou. Nemohli jsme se nezačít poprvé po desítkách let vážně ptát, zda a jak bychom se bránili my, pokud by k takové situaci došlo.

Zmilitarizovala se naše veřejná debata, ale nezvýšila se zásadně ochota se na takovou situaci připravit, u společnosti ještě méně než u státu. Pouhé teoretické úvahy o registraci bojeschopných občanů vyvolávaly nervozitu a osočení z přivolávání války.

Pohled na plánovitost a důslednost, s níž se k věci staví třeba tradičně mírumilovní Švédi, nás usvědčuje z určité nedospělosti. Nebo skrytém plánu i příští protektorát překřtít na protentokrát.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Ať chceme nebo nechceme, poslední dva roky nás upozorňují, že musíme přehodnotit postoj k vlastní aktivní obraně, ale také ke globalizaci, mezinárodním vztahům a institucím a samozřejmě i stavu českého a evropského průmyslu. Protože válka není něco, co se odehrává na displejích a nedá se zastavit nebo vrátit. Prostě to tak je. 

Autor je komentátor Českého rozhlasu