Iva Pekárková: Odejít, když přijde správný čas
Před Vánoci roku 2006 náš tatínek Odozi prohlásil, že už nechce jezdit do města do nemocnice.
Tři nebo čtyři roky ho synové vozili na „pročištění krve“ – špatně mu fungovaly ledviny – a celá rodina blahořečila mně a mému příteli, že jsme na péči o tatínka finančně přispívali a prodlužovali mu život.
Čtěte také
Teď ale Odozi řekl, že už chce mít klid. Bratr Efeota, klinický mikrobiolog a rodinný vědec, tatínkovi vysvětlil, že bez dialýzy nebude dlouho živ. Odozi odpověděl, že to dobře ví, že prožil dlouhý a plodný život a je spokojený.
Zemřel třetího ledna, obklopený svými nejdražšími, prý přesně v okamžiku, kdy se nad obzorem objevily první sluneční paprsky. To je podle slov mé rodiny ten nejlepší čas.
Od té doby každý rok na výročí jeho smrti na Odoziho zavzpomínáme a oslavíme jeho život. Všichni si ho pamatujeme jako moudrého muže se srdcem ze zlata, který i když už tu s námi není, stále tmelí rodinu.
Možná bychom měli starým lidem víc věřit
Maminka mé americké kamarádky skončila docela jinak. Posledních sedmadvacet let života strávila ve velmi nákladném domově pro seniory. A z toho dobrých patnáct let už nejspíš nevěděla o světě.
Čtěte také
Když ještě byla schopná odporu a odmítala jíst a pít, krmili ji nitrožilně, a tak se dočkala období, kdy už nedokázala odporovat.
Její dcera podepsala milion lejster, ve kterých se domovu nařizovalo matku neléčit, jen se postarat, aby byla v pohodlí a nic ji nebolelo.
Přesto jí jednou, když měla kolaps, udělali transfúzi krve, vzácné tekutiny, které se ve Spojených státech notoricky nedostává. Živořila dalších šest nebo sedm let.
Když Elenina matka konečně zemřela (pravděpodobně jako následek chemoterapie, kterou doktor nařídil, když v jejím břiše objevil nádor), všichni si oddechli. A rodina si ji nepamatuje jako zábavnou a laskavou ženu, kterou bývala. Pamatují si ji jen jako balíček masa a kostí na bílé posteli.
Někdy se sama sebe ptám, jestli jsme my, obyvatelé takzvaně civilizovaných zemí, něco důležitého nepochopili špatně.
Možná bychom měli starým lidem víc naslouchat a plnit jejich přání. Možná, že oni vědí lépe než my, kdy nastal jejich čas.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Související
-
Iva Pekárková: Udělat z covidu „rýmičku“?
Po všech nedobrých zvěstech o novém koronaviru, jaké se dennodenně objevují v médiích, jsem zachytila zprávu, která vypadá velmi nadějně.
-
Iva Pekárková: Pornografické vysvlékání ovcí
Chci předeslat, že souhlasím s rozhodnutím britských obchodních řetězců stáhnout z prodeje produkty vyrobené z kokosů, které načesaly týrané opice v Thajsku i jinde.
-
Iva Pekárková: O mém přátelství se Zabtem
Když se přetřásá slogan „Black Lives Matter“ a zkoumá, jestli se jeho autoři nepokusili naznačit, že na bělošských životech nezáleží, je načase, abych vyprávěla o Zabtem.
