Iva Pekárková: Odejít, když přijde správný čas

11. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Domácí hospic, seniorka, pečovatelka, ošetřovatelka, umírání, terminální fáze, ilustrační foto

Před Vánoci roku 2006 náš tatínek Odozi prohlásil, že už nechce jezdit do města do nemocnice.

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz

Tři nebo čtyři roky ho synové vozili na „pročištění krve“ – špatně mu fungovaly ledviny – a celá rodina blahořečila mně a mému příteli, že jsme na péči o tatínka finančně přispívali a prodlužovali mu život.

Čtěte také

Teď ale Odozi řekl, že už chce mít klid. Bratr Efeota, klinický mikrobiolog a rodinný vědec, tatínkovi vysvětlil, že bez dialýzy nebude dlouho živ. Odozi odpověděl, že to dobře ví, že prožil dlouhý a plodný život a je spokojený.

Zemřel třetího ledna, obklopený svými nejdražšími, prý přesně v okamžiku, kdy se nad obzorem objevily první sluneční paprsky. To je podle slov mé rodiny ten nejlepší čas.

Od té doby každý rok na výročí jeho smrti na Odoziho zavzpomínáme a oslavíme jeho život. Všichni si ho pamatujeme jako moudrého muže se srdcem ze zlata, který i když už tu s námi není, stále tmelí rodinu.

Možná bychom měli starým lidem víc věřit

Maminka mé americké kamarádky skončila docela jinak. Posledních sedmadvacet let života strávila ve velmi nákladném domově pro seniory. A z toho dobrých patnáct let už nejspíš nevěděla o světě.

Čtěte také

Když ještě byla schopná odporu a odmítala jíst a pít, krmili ji nitrožilně, a tak se dočkala období, kdy už nedokázala odporovat.

Její dcera podepsala milion lejster, ve kterých se domovu nařizovalo matku neléčit, jen se postarat, aby byla v pohodlí a nic ji nebolelo.

Přesto jí jednou, když měla kolaps, udělali transfúzi krve, vzácné tekutiny, které se ve Spojených státech notoricky nedostává. Živořila dalších šest nebo sedm let.

Když Elenina matka konečně zemřela (pravděpodobně jako následek chemoterapie, kterou doktor nařídil, když v jejím břiše objevil nádor), všichni si oddechli. A rodina si ji nepamatuje jako zábavnou a laskavou ženu, kterou bývala. Pamatují si ji jen jako balíček masa a kostí na bílé posteli.

Někdy se sama sebe ptám, jestli jsme my, obyvatelé takzvaně civilizovaných zemí, něco důležitého nepochopili špatně.

Iva Pekárková

Možná bychom měli starým lidem víc naslouchat a plnit jejich přání. Možná, že oni vědí lépe než my, kdy nastal jejich čas.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně

Spustit audio

Související

Více z pořadu