Iva Pekárková: Pornografické vysvlékání ovcí

Je to hezké gesto. Ale víc než gesto to být nemůže. Když se nebudou „nehumánní“ kokosové produkty prodávat ve velkých obchodech, prodá se jich o to víc v těch menších.

V některých případech nemůže být sporu: opice, které jsou „zaměstnané“ jako sběračky kokosů, jejich majitelé skutečně týrají – bijí je, zavírají do malých špinavých klecí, neposkytují jim dostatek potravy ani čisté vody.

Čtěte také

Jan Vávra: Slepice budou trpět dál

V jiných případech s nimi zacházejí dobře, i když můžete argumentovat, že se opic nikdo nezeptal, jestli jim taková činnost vyhovuje. Tak jako v případě pracujících dětí, které jejich zaměstnavatelé týrají podobným způsobem, je samozřejmě skvělé, když Západ bojkotuje produkty získané nekalým způsobem. Tohle je pozitivní globalizace v praxi.

Když ale kamarád projevil obavy, že se přehnaná humánnost vůči zvířatům může projevit negativně, musela jsem mu dát za pravdu. Ilustroval svůj názor malebným výrazem „pornografické vysvlékání ovcí“, jejichž vlnu si uzurpujeme. Proces stříhání ovcím jistě není příjemný, ale zdá se, že se jim pak uleví, když nemusejí nosit těžký náklad vlny na hřbetě. Snad jim my lidé tenhle kadeřnický zákrok dokonce dlužíme. Kdybychom je takovou dobu nešlechtili, aby „vynášely“ co nejvíc vlny, ovce by si s nárůstem poradily. Po genetické masáži od člověka už to nezvládnou.

Těžký návrat na svobodu

Jakmile se nějaké zvíře stane součástí lidské společnosti, bude to mít s návratem na svobodu těžké. Většina našich mazlíčků by na svobodě dlouho nepřežila. Všichni jsme věděli, že ulétlá andulka je odsouzená k smrti. Výjimky existují, samozřejmě. Stačí si vzpomenout na Budapešť a okolí koncem devadesátých let: město bylo obležené smečkami psů všemožných ras a velikostí, které majitelé prostě vyhnali, a jejich potomky.

Iva Pekárková|foto:Kateřina Janoušková

Psi se ale nikdy nevrátili k zodpovědnému životu vlků. Rozmnožovali se úspěšně, ale nedovedli lovit a nezbylo jim, než se přehrabovat v odpadcích a občas si přilepšit neopatrnou krysou.

Dojal mě příběh jednoho pracujícího medvěda. Chytili ho v rumunských horách, když byl maličký, a dlouho žil v rodině medvědáře. Živil celou rodinu. A ano, medvědář ho prý bil, ale o nic víc než svou manželku a děti. Nakonec ho rodině odebrali ochránci medvědů a umístili do útulku pro týrané medvědy, tak jako stovky dalších.

Řada zneužitých medvědů byla v útulcích spokojená, ale tenhle ne. Stýskalo se mu po „jeho“ lidech, byl nevrlý, nežral a brzo umřel. Zachránili ho, jak se zdá, proti jeho vůli. Možná trpěl medvědí formou stockholmského syndromu.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně