Iva Pekárková: Když vás bolí svět
Tohle se zaručeně stává každému, kdo trochu cestoval. Tak trochu si přivlastníte svět, každé místo, které jste navštívili, si zapamatujete takové, jaké bylo, když jste tam byli vy, a potom těžce nesete, když se to místo výrazně změní anebo dokonce přestane existovat.
Jasně, nemusejí to být jen místa. Můžou to být stromy, skály, krajina. Anebo lidské výtvory – domy, mosty, čtvrti měst, společenská zřízení. Čím víc cestujete, tím víc vás jejich zánik bolí.
Čtěte také
Samozřejmě že je možné se trápit nad zánikem míst a věcí, které jsme nikdy neviděli. Spousta mých známých truchlila, když Tálibán zničil dvě obrovské, prastaré sochy Buddhů v afghánském Bámjánu, i když je nikdo z nás neviděl na vlastní oči.
Ale přece jen nad dobře známými místy, věcmi i lidmi truchlíme víc.
Dnes tu nechci truchlit nad Amerikou, kterou dobře znám a která jako demokratická země na dlouho skončila. Ze Spojených států, které tak dlouho poskytovaly azyl a nový domov mnoha uprchlíkům, nyní obyvatelé prchají a hledají útočiště v jiných zemích. Ale nad osudem USA truchlí spousta lidí, a tak se tomu nemusím věnovat já.
Teď je mi už pár týdnů líto jedné islandské pláže. Část „černé pláže“ Reynisfjara se propadla a zkrátka není. Ne, nezanikla celá pláž, pořád se můžete procházet po černém písku, který z velké části tvoří rozdrcená lávová pěna vzniklá při styku žhavé lávy s mořskou vodou. Ale na úžasné šestihranné čedičové „komíny“ se už zblízka nepodíváte. Jen divoké útesy, které utkvějí v paměti každému turistovi, dál čnějí z oceánu kousek od pobřeží.
Ničivá příroda, ničivá turistika
Myslím, že to, co cítím, je čistý, nefalšovaný environmentální žal. O to horší, že jsem se po pláži Reynisfjara procházela v září minulého roku. Dobře vím, že se pláž propadla díky erozi, přirozenému procesu, za který v tomhle případě zřejmě skutečně nemůže člověk.
Čtěte také
Island je jedním z míst, kde má příroda ještě pořád moc nad člověkem, a lidé, kteří tam žijí, to moc dobře vědí. Počítají s tím, že podřimující sopky na ostrově se mohou probudit a člověk jejich činnost nedokáže zastavit, může ji jen monitorovat a včas utéct.
Věřím, že Islanďané jsou na náhlé a rozsáhlé změny krajiny připraveni líp než Středoevropané zvyklí žít na zemi, která se už stovky a tisíce let nebortí, a šplhat po kopcích, které nevybuchují.
„Víš,“ řekl mi Jon, Islanďan, se kterým se mi, bohužel až po návratu z Islandu, podařilo „spřátelit“ po netu. „My pořád napůl počítáme s tím, že kdykoli může přijít nějaká přírodní katastrofa… Naučili jsme se s tou nejistotou žít. Mnohem víc nás ničí jistota, že přijdou jiné katastrofy. Třeba o další milion turistů ročně víc.“
Nikdy mě nenapadlo, jak snadné to může být – stát se, v roli turisty, součástí katastrofy, která přináší Islanďanům environmentální žal.
Kdybych seděla doma, možná by mě svět tolik nebolel. A já bych nepřinášela bolest světu.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
