Dobrodružství mě hnalo dál. Příběh Romana Fraita, který přežil pochod Němců z Brna i sovětské pracovní tábory

Čtěte také

Matka nás zachránila tím, že se nás zřekla. Vzpomínky Marie Pekařové a Jiřiny Borecké na pochod Němců z Brna v květnu 1945

Čekala ho však ještě další těžká životní zkouška: v roce 1950 se jako dospívající dostal do pracovního nasazení v Bělorusku, a poté do trestaneckých táborů na Kavkaze a na Urale.

Vzpomínkám pana Fraita jsou věnovány Příběhy 20. století, které tentokrát vznikly ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Kluk, který nechodil do krytu

Roman Frait se narodil jako Roman Kugler v srpnu 1935 v Brně svobodné matce Marii Kuglerové, jejíž rodnou řečí byla němčina (jeho biologický otec byl Čech, se synem však nežil). Asi ve dvou letech Roman prodělal dětskou obrnu, od té doby hůř pohyboval rukama.

Sedmiletý Roman Frait|foto:Post Bellum

V roce 1939 se Anna Kuglerová vdala za obchodního příručího Bruno Fraita, který manželčina syna neadoptoval, předal mu však své jméno. Po okupaci zbytků Československa požádal německy mluvící Bruno Frait o říšské občanství. V roce 1940 se manželům Fraitovým narodila dcera Mariana a v roce 1943 dcera Josefa.

Bruno Frait doma v Brně příliš nepobýval, narukoval do Wehrmachtu. Nevíme, zda byl či nebyl nacista, ale je to možné, sloužil prý jako elitní voják v jednotce horských myslivců. Malý Roman za války navštěvoval německou školu, a protože byl dvojjazyčný, kamarádil se s českými i německými dětmi.

Z doby okupace si nejsilněji vybavuje bombardování Brna – odmítal chodit do krytu, pozoroval letadla, už tehdy se projevila jeho svérázná dobrodružná povaha. Při náletu na Brno v listopadu 1944 zahynul jeho bratranec Kurt.

Ke konci války se paní Fraitová s dětmi pokusila utéct do říše, kde měla příbuzné (bála se zřejmě sovětské armády i poválečné msty), cestu si však rozmyslela ještě na českém území a vrátila se domů. Na konci května 1945 se museli brněnští Němci včetně Fraitových shromáždit a poté pochodovat směrem do Rakouska.

S kočárkem do Pohořelic

Vyhnání Němců 1946|foto:Post Bellum

„Přišli tenkrát takoví spratci ze Zbrojovky, kterým nastrkali flinty. Ani nevěděli, jak to mají držet, ale hnali nás. Bylo to dost drastické,“ vzpomínal Roman Frait a dodával, že v pochodu šli většinou staří lidé, ženy a děti, neboť nacističtí funkcionáři většinou už dříve utekli, vojáci (jako Bruno Frait) se ještě nevrátili nebo skončili v zajetí a nepočetní muži byli v Brně nasazeni na práci.

S matkou, která vezla malé dcery v kočárku, došel Roman do improvizovaného tábora v Pohořelicích. Cestou byl svědkem násilí a krádeží, viděl mrtvé v příkopech podél cesty.

Pochod a pobyt v pohořelickém lágru tehdy nepřežily stovky lidí, mnozí onemocněli úplavicí. Roman Frait využil toho, že uměl česky: sundal si bílou pásku a chodil matce a sestrám obstarávat čistou vodu.

Němci vyhláška 1945|foto:Post Bellum

Fraitovi měli nakonec štěstí: zůstali zdraví a navíc nemuseli pokračovat v cestě do Rakouska. Asi po dvou týdnech se s pomocí příbuzných vrátili na koňském potahu do Brna. Jejich byt mezitím lidé vyrabovali.

Romanův nevlastní otec Bruno Frait se objevil za pár týdnů, několik měsíců prožil v internačním táboře v Maloměřicích, koncem roku 1945 ho propustili domů.

Roman začal chodit do české školy, kterou dokončil po komunistickém převratu. V roce 1950 měl nastoupit do učení na pasíře, z toho však sešlo, a tak se rozhodl, že se zařídí jinak.

V 15 letech utekl přes Polsko do východního Německa, odkud se chtěl dostat do Bavorska. Mířil za strýcem Karlem Kuglerem, který se i s manželkou odstěhoval z Brna, když při náletu zemřel jejich syn Kurt.

Roman Konstantinovič Novak

Vyhnání Němců 1946|foto:Post Bellum

Z jakého důvodu Roman Frait utíkal z Československa a jakou (jestli vůbec nějakou) roli v tom hrál komunistický totalitarismus a protiněmecká averze, je dnes těžké určit. Na přímou otázku odpovídal: „Nevím. Nejspíš bych řekl, že to bylo mou dobrodružnou povahou… Neuvažoval jsem nad tím, jestli něco přežiju, nebo nepřežiju.“

Ve východním Německu poblíž hranic chytila mladistvého Romana Fraita policie – a je trochu nejasné, na jakém místě a za jakých okolností byl zatčen. Neměl u sebe doklady a podle všeho nechtěl říct policistům své pravé jméno, protože měl strach, že udělá potíže matce a dalším příbuzným. Prohlásil tedy, že se jmenuje Roman Konstantinovič Novak, že pochází ze Sovětského svazu a že má v Německu příbuzné.

Policisté mu prý slíbili, že ho pustí za strýcem, ale místo toho byl umístěn v internačním táboře v Lipsku, odtud odvezen do Polska – a po několika dnech ho jako sovětského občana posadili do vlaku, který vezl skupinu mladých lidí (zčásti zřejmě zavlečených do Německa za války) do Grodna v Bělorusku.

Vyhnání Němců|foto:Post Bellum

Obdržel provizorní doklady na jméno Roman K. Novak, musel nastoupit do práce v továrně na zpracování tabáku, potom ho převezli do Minsku, kde montoval traktory, a za několik dalších měsíců putoval do koželužny v Brestu. Matka po něm pátrala, mimo jiné s pomocí Červeného kříže a německých příbuzných, ale marně: hledala syna pod jeho skutečným jménem.

Špión z Brna – a tábory na východě

V Brestu už se Romanovi nelíbilo, a protože se mohl volně pohybovat po městě (nebyl vězeň), odhodlal se k útěku. S pomocí cizích lidí cestoval načerno vlakem na Podkarpatskou Rus, odkud chtěl pěšky přejít na Slovensko. Nedaleko Užhorodu ho však zatkli sovětští vojáci, nejspíš kvůli udání od muže, kterého se ptal na cestu.

Po tříměsíčním vyšetřování byl odvezen do Lvova a postaven před soud, kde dostal za špionáž trest 25 let odnětí svobody. Odvolací soud mu jako mladistvému s fyzickým handicapem snížil trest na dva a půl roku. Tehdy už vyšlo najevo, kým ve skutečnosti je.

Příjezd sudetských Němců do lágru v Německu 1945|foto:Post Bellum

Jako sovětský vězeň byl pak deportován přes Kyjev, Moskvu a Jekatěrinburg do Karagandy v Kazachstánu, kde pracoval ve strojírně u drtičky rudy. Podle rozhovoru pro Paměť národa a podle interview a materiálů Ústavu pro studium totalitních režimů následoval převoz do lágru v Archangelské oblasti na severu Ruska, kde byl v továrně na zpracování ryb, a poté přemístění na Ural, do tábora u Nižniho Tagilu, kde byl Roman Frait zproštěn prací, neboť dostal za úkol učit německy sovětského důstojníka.

V březnu 1953 zemřel J. V. Stalin a téhož roku byl Roman Frait po amnestii spolu s mnoha dalšími Čechoslováky propuštěn ze sovětských pracovních táborů. Vrátil se do Brna, živil se jako instalatér a v dalších dělnických či řemeslných profesích.

V roce 1961 byl však znovu zatčen a odsouzen na 38 měsíců za urážku státu a socialistického zřízení a za údajný pokus o opuštění republiky. Teprve v roce 2006 mu bylo uděleno české státní občanství.

Více se dozvíte z Příběhů 20. století.

Roman Frait, fotografie z natáčení pořízena v brněnském studiu, říjen 2020|foto:Post Bellum