Iva Pekárková: Opožděná pocta babičce

Čtěte také

Iva Pekárková: Barvy slov uprostřed Prahy

A tak úpletová suknička, kterou jsem musela jako dítě nosit, byla vzadu o hodně kratší a její okraje se samovolně rolovaly vzhůru. Háčkovaná vestička, kterou mi i v parných dnech navlékala přes košili, „aby mi nebylo zima“, byla vytvořená z různě silných vláken a nakřivo sešitá dohromady.

A čepice? Ty, které jsem musela nosit, aby mi „nenamrzl mozek“? To byly nestvůry tak příšerné, že jsem si je za rohem okamžitě sundala a schovala na dno školní brašny. Namrzlý mozek byl tisíckrát lepší než posměch spolužáků.

O ponožkách, šortkách či svetříkách snad radši nebudu mluvit. Babička by mě nejradši od hlavy k patě obšila a obepletla… a až do mých čtrnácti se jí to dařilo.

Pak jí moje máma něžně poprosila, ať mě občas nechá vybrat, co si chci obléknout, už jsem velká. Z pletených a háčkovaných hrůz zůstala jen děsivá vzpomínka, uložená dozadu do skříně.

Čtěte také

Eva Turnová: Dress code

A pak jsem je najednou uviděla! Mělo je na sobě několik děvčat, která se řadila do fronty u hip hopového klubu. Špatně padnoucí podkolenky, jedna delší než druhá, spletené z barev, z jejichž kombinace by akademický malíř dostal psotník: smetanově bílé, červené, růžové, oranžové.

Dlouhá čepička s usmolenou bambulkou. Háčkovaná minisukně. Po dvaceti, možná třiceti letech kreace mojí babičky ožily. Byla z nich móda!

Čím šerednější, tím lepší

Uplynulo dalších patnáct či dvacet let a najednou je jich plná Praha. Už je nevídám jen v noci před kluby. Spoustu jich potkávám i ve dne. Zdá se, že k ohozu každého úspěšného podnikatele či kreativce patří aspoň jedna hrůza od mé babičky.

Dnešní babičky lezou po horách, randí či dávají dohromady webové stránky. Na ruční práce nemají čas. A tak se z každé babičkovské háčkované tašky, pletené čepice či napůl vypárané vestičky stal skvělý úlovek.

Iva Pekárková|foto:Kateřina Janoušková

Dnešní mladí vymetají sekáče a pátrají v nich přesně po těch věcech, jakých jsem se já v dětství tak děsila. Možná i staré skříně otevřeli a jejich obsah uzmuli molům. Babiččiny výtvory jsou dnes to nejskvělejší retro. Čím jsou šerednější, sepranější a křivější, tím víc se zalíbí.

A tak se moje babička, spolu se spoustou jiných starostlivých, ale nepříliš zručných babiček, dlouho po smrti a anonymně konečně dočkala uznání.

V taškách nakřivo sešitých z háčkovaných čtverečků a vyztužených starou cíchou, takových, jaké mě kdysi strašily ve snech, se dnes nosí elegantní laptopy a tablety. Na hlavách se sestřihem za dvě tisícovky trůní čepičky s ožužlanou bambulí. Kreacím našich babiček čas vdechl nový život.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně