Eva Turnová: Besedy bez Edy
Vždycky když jdu po návsi, soused na mě zavolá:
„Tady chcíp pes. Chtělo by to nějakej big beat!“
Domluvila jsem besedu s kamarádem, co hraje v televizi. Já budu číst,
něco zahraju a konečně se něco bude dít.
Vytiskli jsme plakáty a rozvěsili je po nástěnkách v okolních vesnicích.
V den konání jsem potkala místního učitele.
Čtěte také
„Tak co, Edo, víte o tom?“
„Jojo, hlásili to rozhlasem, hned po borůvkách.“
„No a chystáte se tam?“
„Kdepak. Chtějí sto dvacet za půllitr, to je moc.“
„Já myslela na tu besedu.“
„Kdepak. Oni neřekli, co to přesně bude, jenom jména.“
„Bude to jako minule. Čtení, hraní, obrazy.“
„Já obrazům nerozumím a mám kýlu.“
„Tak Vlastička vás tam hodí.“
„Ta tam nejde, protože ji opustil Franta.“
„A ten tam bude?“
Čtěte také
„Asi ne, jde s tou novou na zrní.“
„Na tu kapelu?“
„Kdepak, na pole. Ona řídí kombajn.“
Zazvonila jsem vedle u souseda, co chtěl big beat.
„No jo, já ale myslel třeba Rammstein, ne vás.“
Nakonec se sešlo třicet lidí ze vzdálených vesnic a seděli jsme až do noci.
Druhý den mě zastavil Eda.
„Máte chvilku? Něco bych vám chtěl.“
Vešli jsme do sednice.
„Tak kdy bude zase nějaká beseda?“
„V říjnu. Přijdete?“
„Kdepak.“
„Tak co jste mi chtěl?“
„Ukázat vám tu kýlu.“
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
