Eva Turnová: Každý má svoji odvahu

3. červenec 2026

Glosa Plus

Jako malá jsem si myslela, že jsem chycená v pasti vnějších okolností a mým úkolem je všude zapadnout, což se mi nedařilo. Neměla jsem problém vylézt v Šárce na Žabáka bez jištění, jít po Václaváku v plavkách a rozdávat u toho letáky VONSu. Ale dojít na školní praxi v hotelu Jalta, vyrazit na lyžák nebo na vánoční mši vyžadovalo velkou odvahu.

Vždycky někde číhal zvednutý prst šéfkuchaře, perverzní pohled instruktora, v kostele pak Boží prst, takže víra tehdy nepřipadala v úvahu vůbec.

Čtěte také

Eva Turnová: Klišíkovo klišé

Životem mě provázely autority, které si dost protiřečily. Historie byla totálně nejednoznačná. Podle dějepisáře na střední byla Charta „takovej slušnej dopis“, podle ruštinářky „podvraťácký pamflet“. Strejda se místo odpovědi vždycky radši zasmál do makovky a teta špulila pusu do zrcátka.

Tak jak to je? Je odvážný ten, kdo podepsal Chartu, nebo ten, kdo nepodepsal Antichartu? Nebo ten, kdo skočí z věže bez padáku? Vypadá to, že každý má svoji odvahu.

Během let jsem se přece jen trochu posunula. Už se necítím v pasti vnějších okolností, ale svojí hlavy.

Konfrontace s vnitřními běsy

Dnes je velký den, kdy se to vyzkouší. Mám čtení v klášteře, který byl za komunismu internačním táborem pro kněze, a zůstávám zde přes noc. Po příjemné akci mě čeká konfrontace s vnitřními běsy.

Čtěte také

Eva Turnová: Padělaná kletba (metafyzický thriller)

Stmívá se, vykouknu z okna ven, na klášterní park se snáší hutné ticho. Mám Neurol a knihu Eckharta Tolleho „Síla přítomného okamžiku“. Jenomže přítomný okamžik bych v tomto případě raději zaspala. Myšlenky o neexistenci objektivní reality jsou mi v tu chvíli celkem na prd. Stará stavba navíc začíná pracovat, slyším podivné vzdychání a šoupání. Opakuju si, že duchové nejsou. Kdo skočí bez padáku z věže, je normální blbec. Ale stejně se BOJÍM! Nad stolem nějak divně bliká lampička.

Jenže když ji půjdu zhasnout, mohla bych ducha vylekat. Musím se nějak zabavit. Vzpomenu si, jak cestou na náš poslední koncert Vráťa Brabenec líčil, že když ho estébáci vyslýchali, tak si představoval, že je krokodýl, „aby to celý nějak odlehčil“… A začala jsem se smát.