Ondřej Neff: Smíšené pocity
Dneska se do toho zamotám a začnu už u titulku mé glosy. Neznáte ho, když mě posloucháte, protože glosa se vysílá bez titulku – ledaže by mi to kolega a přítel Ondřej Konrád, pokud tyto Názory a argumenty jako obvykle vždycky v pondělí uvádí – pokazil. Jmenuje se „Smíšené pocity“.
Tenhle termín neoznačuje nic jednoznačně pozitivního, proto jsou smíšené. Jenže fejetonisté a glosátoři mají smíšené pocity rádi, protože se o nich dobře píše. Takže ven s tím, kolem čeho že je mám?
Čtěte také
Přijela pouť. Máme u nás ve vsi jedno takové místo, kde se pořádají poutě a cirkusáci tu staví svůj stan a koná se tu technoparty a 30. dubna se zde pálí čarodějnice. To místo je vzdálené 200 metrů vzdušnou čarou od místa, kde píšu, a hlavně – kde nahrávám svoji glosu pro vysílání.
Hudba ve stylu „dus dus“ patří k poutím jako cukrová vata, lochnesky a autodrom. Z okna zahlédnu přes střechy sousedních domů vrcholek jedné z hlavních atrakcí. Je to věž, vytáhnou na ni kabinky a všechno se to pak kymácí a točí. Raději se z okna ani nedívám.
Musel bych si připomenout, kdy jsem byl naposledy na pouťové atrakci jako klient. Mému Davidovi bylo tehdy 10, dnes je mu šestapadesát. Vymohl si řetízkový kolotoč a že musím jet taky.
Čtěte také
Posadil jsem ho do sedačky před sebe a usmyslel jsem si, že celou dobu jízdy upřu oči na jeho záda. Nebylo to mnoho platné. Špatně od žaludku mi bylo ještě tři dny a vrací se to, kdykoli se na řetízák a cokoli řetízáku podobného podívám.
Takže jaképak smíšené pocity? Je to snad jasné, jaký mám k pouti vztah. Má to ale rozpor takříkajíc mravní. Ne každému je na řetízáku špatně. Oknem neslyším jen ohavnou muziku „dus dus“, ale i nadšené vejskání. Děti i mnoho dospělých milují pouťové atrakce.
Kdysi jsem napsal do dětského časopisu fejeton. Ošklivě jsem v něm hodnotil jakýsi opravdu béčkový comics. Poslal mi dopis čtenář toho časopisu. Chlapeček dvanáctiletý, věk připsal ke jménu. Když už jste tak starý a zapšklý, psal mi chlapeček, tak aspoň nekažte lidem radost. Vzal jsem si pokárání k srdci.
Kdybych byl starosta naší obce a měl vliv na události na obecním pozemku, zatrhnul bych konání poutě? Byl bych pamětliv Voltairova výroku „nesouhlasím s tím, co říkáte, ale do poslední kapky krve budu bránit vaše právo to říct“. Pouť bych nezatrhnul, tím jsem si jist. Ale měl bych kolem toho smíšené pocity.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
