Ondřej Neff: O ledu a opatrné vráně
Máme za sebou týden teplotních rekordů, završený pořádně horkou nedělí. Čtyřicet stupňů, tak to je fakt docela hicna, dovolím si použít brněnský hantec. Myslím si tedy, že je vhodné zavzpomínat na teplotní rekordy.
Nejdřív se zastavím u rekordní zimy. V minulosti jich bylo jistě mnoho, konec konců byla i doba ledová. Má paměť ale sahá do roku 1978. Na Silvestra tenkrát padla teplota o třicet stupňů.
Čtěte také
Odpoledne jsem v košili s krátkými rukávy dělal něco na zahrádce a večer jsme šli s mou první ženou Michaelou do Karlínského divadla na Golema Voskovce a Wericha v podání Jitky Molavcové a Jiřího Suchého. O pauze jsme vyšli na chodník se nadýchat. Padal mokrý sníh, veliké vločky.
Po představení už byl všude jenom led. Taky naše auto bylo v kouli ledu. Musel jsem sirkou rozehřát zámek, pak ohřát klíč a teprve pak jsem se prorval dovnitř. Doklouzali jsme až domů.
Jenže cesta se hned za brankou lomila do pravého úhlu a přímo proti vjezdu byl, dodnes je, patník. Michala tedy běžela domů, srolovala koberec a takhle pěkně o půlnoci mi ustlala cestu, abych mohl vjet na pozemek.
Přišla katastrofa
Následující den jsme šli na novoroční čočku na Hrad do Vikárky. To už bylo mínus dvacet. Nějak tam tenkrát nešly pořádně zavřít dveře. Topilo se, což o to, ale u země se držela vrstva ledového vzduchu, takže bylo třeba mít nohy opřené o trnož stolu.
Čtěte také
Následovala celostátní katastrofa. Zkolabovala doprava, elektrárny haprovaly, protože se nedalo vyložit uhlí. Však taky sebou soudruzi hodili a už v únoru schválili stavbu Temelína, protože i oni pochopili, že elektřinu potřebujeme.
Stavbu pěkně popoháněli, takže začala o sedm let později a od roku 2002 jadernou elektrárnu máme. Tedy půlku. Od té doby se dohadujeme o dostavbě a bohužel žádná taková zima jako v osmasedmdesátém nebyla. Jenom horko.
Údolí smrti
Jaké největší jsem zažil? V Údolí smrti v Kalifornii. Pohybujete se tam v klimatizovaném autě, pak rychle přeběhnete do klimatizované hospody na oběd. Těch pětačtyřicet stupňů venkovní teploty se dá přežít, když parkoviště není moc daleko.
Pak už jsem seděl u okna a koukal ven. Měli tam takovou tu ohradu jako z kovbojky, stlučené trámy a prkna. Pozoroval jsem vránu, jak kráčí ve stínu jednoho toho vodorovného prkna. Pěkně opatrně, ani o centimetr vlevo, o centimetr vpravo.
Však jsem na ni vzpomínal včera, taky ve stínu, když horko lámalo rekordy a útočilo na normu Údolí smrti.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
