Ondřej Neff: Soft power jako fialový prášek
V sobotu slavily Spojené státy americké své dvousté padesáté narozeniny. Jen to považte, čtvrt tisíciletí! V té době jsme byli pár let za polovinou třistaletého úpění a doba temna u nás vrcholila. V celé Evropě se mohlo o občanských svobodách mluvit jen na tajňačku. Revoluce ve Francii se teprve chystala a tehdy osmnáctiletý pozdější revolucionář Robespierre teprve objevoval spisy Jean Jacquesa Rousseaua. Třeba vám to přijde směšné, ale rád jim poblahopřeju.
Čtěte také
O existenci Spojených států jsem se dozvěděl jako malé dítě. Měli jsme doma kulatou škatuli s fialovými krystalky. Sypalo se to do vody a dělala se z toho limonáda. Od rodičů jsem věděl, že to rozdávala jakási UNRRA, a série dětských „proč‟ mě dovedla až k Americe.
Jak jsem rostl, rozšiřovalo se poznání. U sousedů odebírali humoristický týdeník Dikobraz. Tehdy probíhala Korejská válka. Spojené státy tam byly oblíbené téma. Ukazovali tam zemi, která miluje bombardování, věší černochy a lidé se tam opíjejí silnou lihovinou zvanou kokakola. To bylo v tom Dikobrazu. Ale sousedovic starší kluci poskytli i jiný zdroj informací. Komiksy s Pepkem námořníkem a psem Plutem, později kovbojky a učili mě píseň Rutyšuty Arizona Texas.
Velká svobodná země
Jo, uteklo to. Když se ohlížím, zjišťuju, že v polovině mého života do mě hustili nejhnusnější pomluvy o Spojených státech. Obrázek jsem si ale dělal z toho, čemu se říká „soft power‟.
Čtěte také
Co že to je? V podstatě je to kulturní působení v tom nejširším slova smyslu. Knihy a filmy. Muzika. Ale taky třeba džíny. Svoje první jsem získal v Polsku. To byl tenkrát velký zdroj americké soft power. V polském kulturním středisku v Jindřišské ulici jsem byl pečený vařený. Dodnes vzpomínám na pocit štěstí, když jsem si tam koupil první rokenrolovou desku!
Když pak se všechno změnilo a mohl jsem do Ameriky jezdit, zjistil jsem, že tehdejší soft power mě nešidila. Je to opravdu ta velká svobodná země, jak se o ní psalo. Že se tam taky těžce žije, to nějak k té svobodě patří.
Když otcové zakladatelé podepisovali 4. července prohlášení nezávislosti, věděli, že je nečeká procházka růžovým sadem. Dali světu příklad. Někde ho s větším či menším úspěchem následovali. Tomáš Garrigue Masaryk by si jistě přál, abychom v tom byli rychlejší a úspěšnější, ale snažíme se. I na něho tedy vzpomínám, když možná pošetile blahopřeji velkému národu k čtvrt tisíciletí svobody.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
