Iva Pekárková: Kdo má patent na Ježíše?
V centru našeho jiholondýnského městečka je potkáte skoro vždycky. Někteří ke své činnosti potřebují stánek polepený plakáty, šest zaměstnanců a hlásnou troubu. Jiným stačí tepláky, tričko, tenisky, které buď koupili za pět liber, anebo jim je někdo dal, a neúnavný hlas. Věřte tomu nebo ne: ti nejubožejší pouliční kazatelé jsou ze všech nejnebezpečnější.
Když nepočítám samozvané horlivce, kteří si prostě nemůžou pomoct, musejí trávit život na nároží a chrlit na kolemjdoucí své poznatky o Bohu – a těch není mnoho -, je takový týpek nejspíš najatý pohůnek, lákající zoufalce do jednoho z kostelů, které tu vysávají ty nejchudší z nejchudších – ilegální imigranty, vesměs z Afriky, kteří už nevěří, že jim povolení k pobytu a práci dokáže opatřit někdo jiný než sám Bůh.
Čtěte také
Chlapík, kterého jsem viděla – a slyšela – hřímat v naší čtvrti, neměl mnoho posluchačů. Ať mával Biblí sebevíc, kolemjdoucí to nezajímalo. Neříkal ostatně nic poutavého. Jen donekonečna opakoval – se sotva srozumitelným přízvukem -, že Ježíš přijde, musíme věřit v Ježíše, Ježíš je naše spása.
Staršího bělocha, který se u něj zastavil a ptal se, jakého vyznání přesně je, si křikloun nevšímal, jen dál mlel svou, jako by mu do krku voperovali gramofon s jednou jedinou deskou.
Čím zoufalejší jsi, tím snáz tě vysajeme
Když jsem k němu přišla já a požádala ho o lístek s adresou kostela, kterých měl týpek plnou kabelu, jen něco zamručel, možná dělal, že nerozumí. Deset vteřin nato ale strčil lísteček do ruky paní tmavší barvy pleti, co vlekla čtyři tašky s proviantem z toho nejlacinějšího obchodu.
Čtěte také
Vyslaný špión, můj skoromanžel K., dorazil na místo patřičně ošuntělý. Oslovil Ježíšova zástupce „brácho“ a dostal od něj celou hrst papírků. A ponaučení, že každý pravý věřící, co do kostela přijde, si tenhle papírek musí přinést s sebou. „Jinak ho dovnitř nepustí!“ dodal a výhrůžně zakoulel očima.
To dávalo smysl. Každý papírek byl označený čtyřciferným, rukou psaným číslem. To byl určitě kód tohohle chlapíka. Čím víc papírků s jeho číslem se vrátí do kostela v rukou ulovených oveček, tím víc tenhle týpek dostane zaplaceno. Ani tak to nebude žádná sláva.
Další investigativní činnost jsme provádět nemuseli. Na papírku byla adresa kostela, který K. dobře zná a vyhýbá se mu. Věřící v něm povinně platí desátky – a to zdaleka není všechno. Platí se „na kostel“. Platí se při příchodu. Platí se při odchodu. Každou chvíli je kázání přerušeno a vybírá se na tohle nebo tamto.
Navíc si můžete objednat církevní služby. Vigilie vás přijdou na 200 liber, vyhánění zlých duchů na 300. Příslib života věčného není zadarmo. A naděje na dobrý život tady, v Anglii, je prostě k nezaplacení.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
