Iva Pekárková: Chodit po vodě jako Ježíš Kristus
Trávili jsme Vánoce u kamarádky na chalupě v jihočeské vesnici. Sníh nenapadl, stromy byly dávno bez listí a pole holá. Všechno bylo šedé nebo šedohnědé a mému skoromanželovi celé okolí připomínalo poušť. Poušť o to horší, že byla mrazivá a mokrá.
Za sedm nebo osm let, co žil v Evropě, si K. nestačil na zimu zvyknout. K. se narodil v Nigérii, tak ve své vlasti zimu nikdy nezažil. Pravda, pamatuju si, jak si náš tatínek Alimele každý večer, když teplota v Benin City klesla na 37 stupňů, třel nahá ramena a volal: „Zima! Zima! Zima!“ To ale K. na evropské zimy nepřipravilo.
Čtěte také
Teď odmítal vystrčit nos z chalupy. Nejradši by celé dny seděl u kamen, hřál si ruce a dělal: „Úch, úch, úch.“ Naštípal kámošce dostatek dřeva na několik zim, ale pořád byl zamlklý a smutný.
Pak ale přišel opravdový mráz a zamrzl rybník za vesnicí.
K., nabalený do dvou svetrů, péřové bundy, vlněné šály a čepice z pravé vlčí kožešiny vyrobené v Číně, si ověřil to, co jsem mu říkala už dávno, totiž že když se teploměr drží mírně pod bodem mrazu, bývá nám subjektivně tepleji, než když jsou dva nebo tři stupně nad nulou a sychravo.
Čtěte také
Došli jsme k rybníku. Byl to jeden z těch rozlehlých jihočeských rybníků, jaké se na zimu často vypouštějí a bývá v nich víc bahna než vody.
Úplně obyčejné zimní zázraky
Tentokrát byl ale rybník napuštěný a překvapivě čistý. Stříbrně šedý led vydával jemné stříbrné zvuky, když jste se po něm pustili napříč rybníkem, a když jste se zadívali pod nohy, mohli jste zahlédnout šedozelené hřbety kaprů líně plovoucích pod ledem.
Kámoška a já jsme se vydaly na pouť po rybníce, K. dlouho váhal u břehu. Zkoušel led špičkou jedné, potom druhé boty. Konečně na led došlápl.
A pak jsme ho nemohly dostat domů. Běhal po ledu sem a tam, pátral po rybách a opakoval: „Já chodím po vodě! Já chodím po vodě!“
Samozřejmě že K. led dávno znal. Ale jen z mrazáku anebo v podobě kluzké námrazy na vozovce. Snad všichni obyvatelé tropů o sněhu aspoň slyšeli, ale o ledu vědí máloco.
Poslali jsme fotku nadšeného K., jak chodí po rybníku, naší mamince Owakině.
Ještě týden tleskala rukama a volala: „Můj syn chodí po vodě! Jako Ježíš Kristus! A moje snacha taky. To je nádhera!“
Byl to ten nejhezčí vánoční dárek, jaký jsme jí mohli dát.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
