Iva Pekárková: Nebezpeční, zakuklení… rozvážeči pizzy
John, jeden ze starších členů naší kongregace, dorazil v neděli do kostela o dobrou půlhodinu dřív než obyčejně. Potřeboval se vypovídat. Stala se mu totiž hrozná věc.
Před pár dny byli u něj na návštěvě dva vnuci v adolescentním věku, a tak, aby ukázal, jak je moderní a skvělý děda, objednal pizzu.
Čtěte také
John sám pizzu nejí. Nepřipadá mu dostatečně anglická. Johnovi je skoro 80, je to rodilý bílý Angličan, a i když stoprocentně není rasista ani xenofob, pokud se týče lidí, k pokrmům, které nejsou tradiční a anglické, se staví odmítavě.
Teď zjistil, že dobře dělá, když se vyhýbá novotám jako pizza. Pizzu totiž dovezlo moc divné individuum. Přestože venku bylo ke 30 stupňům, mělo na sobě vatovanou bundu s kapucí, na hlavě helmu jak z motocyklového rallye a pod ní, věřte tomu nebo ne, ještě černou masku.
John nepoznal, jestli mluvilo anglicky. Něco zahuhlalo, přiblížilo se po cestičce na předzahrádce nebezpečně blízko k Johnovu domu, podalo mu naplacato krabici a než se stačil vzpamatovat, bleskově si ho s ní vyfotilo. Pak se otočilo, odešlo a ani za sebou nezavřelo branku.
Zakuklenci se bojí víc
John není v našem kostele – a předpokládám, že ani nikde jinde – proslulý svou chrabrostí. Bojí se úplně všeho. Lišek, které tu a tam přeběhnou po jeho pozemku a on je vidí na kameře. Zlodějů, kteří by mu mohli ukrást klobouk, kdyby si ho pověsil na věšák v hale – radši ho celou dobu drží na klíně. A tak dál.
Čtěte také
A teď k němu do domu dorazí takový zakuklenec. Zatímco si vnuci pochutnávali na pizze, John se klepal hrůzou a přemýšlel, jestli by s tou tachykardií přece jen neměl jít na pohotovost.
Myslím, že ho povzbudilo, když jsem ho ujistila, že se zakuklený rozvážeč s největší pravděpodobností bál Johna víc, než se John bál jeho. Mezi rozvážeči jídel v Londýně je neznámé, ale zaručeně vysoké procento jedinců, o kterých se donedávna mluvilo jako o ilegálních imigrantech, dnes se jim zdvořileji říká „osoby s omezeným přístupem k veřejným fondům“.
V naší čtvrti jsou dnes kamery na každých pár metrech, jsou tu dokonce kamery, které dovedou rozpoznávat obličeje. A tihle lidé prostě mají strach. Bojí se deportace. Je nepravděpodobné, že by je kamery „odhalily“, vždyť nejsou v databázích. To ale nevědí, nebo si nejsou jistí.
A tak se i v letních vedrech co nejvíc nabalí a co nejvíc si zahalí obličeje. Ven z domu musejí, vždyť potřebují vydělávat. Ale snaží se být vidět, jak nejmíň jen to jde.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
