Iva Pekárková: O čem si povídat s neznámými lidmi

Stopař, stopování
Stopař, stopování

Beru stopaře. V mládí jsem nastopovala desítky, možná stovky tisíc kilometrů.

A tak mám problém nenaložit do auta úplně každého, kdo stojí u silnice. Když se mi zazdá, že osoba pinožící se podél krajnice by radši seděla v autě, zastavím u ní a lákám ji do vozu. Prostě si nemůžu pomoct.

Iva Pekárková: Boxing day a jak to dopadá

Charita ve Velké Británii

Šestadvacátý prosinec, pro nás den svatého Štěpána, je v Anglii tradičně takzvaný boxing day.

Tímhle způsobem jsem u silnic nasbírala pěknou řádku podivných existencí. Amerického veterána, který přežil vietnamskou válku a který se vždycky za soumraku tak trochu zblázní, protože za soumraku se obyčejně vynořovali Vietkongové z buše.

Sedmnáctiletého gangstera, který byl právě propuštěn – anebo možná právě zdrhnul – z nevadské státní věznice. Polskou prostitutku, která se poté, co zašla na mši v kostele, potřebovala co nejrychleji dopravit na truckstop a vydělávat. A tak dál.

Zatím jsem pokaždé unikla bez zranění. Teprve před několika týdny, cestou z Prahy do Broumova, jsem narazila na stopaře, který byl zdraví škodlivý.

Iva Pekárková: Borovicový věnec George Washingtona

George Washington

O Vánocích před nějakými pětadvaceti lety jsem se šla podívat do proslulého domu Dyckman House. Leží na severní špičce Manhattanu a je to nejstarší manhattanský farmářský dům.

Stál na zastávce autobusu s nesměle pozdviženou pravicí, jako by si nebyl jistý, jestli vůbec chce zkusit stopovat. Noha mi automaticky přešlápla na brzdu a za chviličku už seděl vedle mě.

Byl to starší pán, asi tak sedmdesátiletý. Ukázalo se, že se potřebuje dostat nějakých sedm kilometrů do své vesnice a pěšky se mu nechce. Ujel mu autobus, svěřil se mi. A další jede až za několik hodin.

Mile jsme se na sebe usmáli a domluvili se, kam jedu já a kam ho můžu dovézt.

O čem se, proboha, budeme bavit?

Iva Pekárková: Ten problém s barvami

Mikuláš

Když jsme na začátku prosince v Čechách, můj přítel K. se rád účastní mikulášských slavností. Konkrétně v roli čerta.

Pak bylo 30 vteřin ticho, během kterého jsme oba zoufale přemýšleli, o čem se s tím druhým bavit. Nevěděli jsme o sobě zhola nic a čeština neposkytuje obdobu amerického „small talk“.

Veškeré dotazy na to, jak se druhému daří, kolik má dětí či vnoučat a kam hodlá jet na dovolenou, si lidé mohou vyložit jako vlezlé a impertinentní. Anglický „small talk“ – To máme ale krásný den! – se taky nehodil. Venku bylo hnusně.

A pak se můj stopař nadechl a spustil. Je to příšerný, informoval mě, a my si to sem dovážíme. Po tisících. Po milionech. Po miliardách to leze do Evropy, vnucuje nám to cizáckou kulturu, znásilňuje to naše ženy…

Iva Pekárková

Má taxikářská vyřídilka mi nepomohla. Neřekla jsem vůbec nic, dovezla pána domů a bylo mi úzko u srdce.

Pokud je jediné „bezpečné“ téma rozhovoru s docela neznámým člověkem rasistický a xenofobní výlev, pak náš první český národní terorista, ten chlap od B, bude brzo mít následovníky.