Iva Pekárková: Nesmíš o tom mluvit, teda vlastně musíš

Není divu, že do našeho kostela chodí spousta lidí, kteří by se do svatostánků jiné denominace sotva odvážili. Konkrétně řada uprchlíků menšinové sexuální orientace z východní Afriky.

Čtěte také

Iva Pekárková: Co je to žena

Náš reverend Art, sám bezesporu cis, se stal velkým zachráncem uprchlíků. Psal pro ně dopisy, které pak mohli ukázat úředníkům na Home Office, tedy britské obdobě ministerstva vnitra, a to jim často pomohlo získat azyl.

Dnes je totiž situace taková, že uprchlík z Keni nebo Ugandy musí buď prokázat, že byl v ohrožení života ze strany některé z militantních skupin, třeba armády Josepha Konye v Ugandě nebo gangu Mungiki v Keni, a pokud možno mít na těle viditelné známky násilí. Anebo musí prokázat, že je gay nebo lesba.

Mnoho zemí v Africe se poslední dobou vrací ke starým koloniálním zákonům, které homosexualitu trestaly 14 lety vězení. V Ugandě za to dnes můžete dostat i doživotí. A když vás nezatknou policajti, zmlátí, zmrzačí nebo znásilní vás vaši spoluobčané.

Čtěte také

Iva Pekárková: S orlem na zádech. Mimořádně silné příběhy novodobých otrokářů a jejich obětí

Gayové a lesby jsou dnes v mnoha afrických zemích skutečně v ohrožení života. Několik členů kongregace, vesměs menšinové orientace, Artovi pomáhalo s rozhodováním, kdo je gay či lesba. Náš kostel se totiž stal panoptikem snad všech možností, jaké mohly nastat, pokud se týče sexuální orientace a ochoty o tom hovořit.

Musíš se vzdát soukromí

Měli jsme tu gaye a lesby, kteří – teď, když pochopili, že se jim v Londýně nemůže nic stát – ochotně mluvili o tom, že jsou gayové a lesby. Měli jsme tu gaye a lesby tak zničené starostmi, že je někdo načapá a dostanou se do maléru, že ani tady v Anglii nebyli ochotní „přiznat se“, co jsou.

A měli jsme tu, přirozeně, i pár oportunistů, kteří ke „čtyřprocentním“ nepatřili, ale teď, když to byla jediná možnost, jak získat azyl, všem vykládali, že jsou gay. (Abych byla přesná, tohle s jistotou vím jen o jednom člověku, byl to muž. Žádnou ženu jsme při takové lži nenachytali.)

Iva Pekárková|foto:Kateřina Janoušková

Proč o tom mluvím? Protože tohle byli lidé, kteří se, z velmi dobrých důvodů, zřekli práva na soukromí. Kdyby nemuseli, ani za nic by nemluvili o své sexualitě. Spoustě z nich to hodně vadilo, ale neměli jinou možnost.

Jistě, mnohé umlčelo nebezpečí, které hrozí homosexuálům v jejich vlasti. Ale mnozí prostě neměli chuť mluvit o soukromých věcech na veřejnosti. A bylo pro ně těžké pochopit, že někdo o soukromých věcech mluví rád.

A já je hluboce chápu. Věřím, že každý, i veřejná osoba, má právo o soukromých záležitostech mlčet. Nemusejí k tomu mít „důvody“, stačí, že si to tak přejí. A my bychom je za to neměli kritizovat.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně