Iva Pekárková: Nesmíš o tom mluvit, teda vlastně musíš
Už pár let dělám kostelnici v prapodivném kostele v jižním Londýně. Unitáři nemají kříže, nemluví o ďáblu a ohni pekelném a, jak se aspoň praví v jednom vtípku, na Ježíše se obracejí pouze v případě, že zakopnou o schod.
Není divu, že do našeho kostela chodí spousta lidí, kteří by se do svatostánků jiné denominace sotva odvážili. Konkrétně řada uprchlíků menšinové sexuální orientace z východní Afriky.
Čtěte také
Náš reverend Art, sám bezesporu cis, se stal velkým zachráncem uprchlíků. Psal pro ně dopisy, které pak mohli ukázat úředníkům na Home Office, tedy britské obdobě ministerstva vnitra, a to jim často pomohlo získat azyl.
Dnes je totiž situace taková, že uprchlík z Keni nebo Ugandy musí buď prokázat, že byl v ohrožení života ze strany některé z militantních skupin, třeba armády Josepha Konye v Ugandě nebo gangu Mungiki v Keni, a pokud možno mít na těle viditelné známky násilí. Anebo musí prokázat, že je gay nebo lesba.
Mnoho zemí v Africe se poslední dobou vrací ke starým koloniálním zákonům, které homosexualitu trestaly 14 lety vězení. V Ugandě za to dnes můžete dostat i doživotí. A když vás nezatknou policajti, zmlátí, zmrzačí nebo znásilní vás vaši spoluobčané.
Čtěte také
Gayové a lesby jsou dnes v mnoha afrických zemích skutečně v ohrožení života. Několik členů kongregace, vesměs menšinové orientace, Artovi pomáhalo s rozhodováním, kdo je gay či lesba. Náš kostel se totiž stal panoptikem snad všech možností, jaké mohly nastat, pokud se týče sexuální orientace a ochoty o tom hovořit.
Musíš se vzdát soukromí
Měli jsme tu gaye a lesby, kteří – teď, když pochopili, že se jim v Londýně nemůže nic stát – ochotně mluvili o tom, že jsou gayové a lesby. Měli jsme tu gaye a lesby tak zničené starostmi, že je někdo načapá a dostanou se do maléru, že ani tady v Anglii nebyli ochotní „přiznat se“, co jsou.
A měli jsme tu, přirozeně, i pár oportunistů, kteří ke „čtyřprocentním“ nepatřili, ale teď, když to byla jediná možnost, jak získat azyl, všem vykládali, že jsou gay. (Abych byla přesná, tohle s jistotou vím jen o jednom člověku, byl to muž. Žádnou ženu jsme při takové lži nenachytali.)
Proč o tom mluvím? Protože tohle byli lidé, kteří se, z velmi dobrých důvodů, zřekli práva na soukromí. Kdyby nemuseli, ani za nic by nemluvili o své sexualitě. Spoustě z nich to hodně vadilo, ale neměli jinou možnost.
Jistě, mnohé umlčelo nebezpečí, které hrozí homosexuálům v jejich vlasti. Ale mnozí prostě neměli chuť mluvit o soukromých věcech na veřejnosti. A bylo pro ně těžké pochopit, že někdo o soukromých věcech mluví rád.
A já je hluboce chápu. Věřím, že každý, i veřejná osoba, má právo o soukromých záležitostech mlčet. Nemusejí k tomu mít „důvody“, stačí, že si to tak přejí. A my bychom je za to neměli kritizovat.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
