Iva Pekárková: Metropole narůžovo
Školka, nad kterou bydlíme a kterou paní majitelka cynicky pojmenovala „Šťastní malí andílci“, se proměnila v jezero růžové barvy. Po poďobaném asfaltu na dvorečku učitelky rozvinuly růžový koberec, na něj postavily růžovofialové stolečky s tmavě růžovými slunečníčky a světle růžovými židličkami.
Co chvíli se otevřela brána a maminka v růžových šatech přivedla do školky holčičku v růžových šatečkách. Většina holčiček řvala jak o závod, když je předávaly učitelce v růžové zástěrce. Zrovna skončily týdenní prázdniny a děti si musely na školku znovu zvykat. Učitelky už jim nasypaly růžový písek do ohrádky.
Čtěte také
Zažila jsem už horší pekla, ale i tak to bylo děsivé.
A když jste vylezli na ulici, situace se zlepšila jen o poznání. Ať jste se hnuli kamkoli, vždycky bylo v dohledu moře růžové. A když ne moře, aspoň kaluž.
Boj bahnem
Když se do kostela, kde teď pracuju, dostavila nejstarší dáma naší kongregace, šestaosmdesátiletá Pauline, v růžových šatech nad kolena a růžových lodičkách, pochopila jsem, že je zle. Záplava jedné barvy demonstruje sílu filmového průmyslu ještě lépe než tvář odrostlého dítěte mávajícího čarodějnou hůlkou na plakátech a zboží všeho druhu.
Čtěte také
Filmový průmysl je mocný čaroděj. Lidi, které jsem ještě před pár týdny považovala za normální, proměňuje v podivíny, kteří takhle velkou štětkou natírají narůžovo celý svět. Stačil k tomu jediný blockbuster pojmenovaný po panence, která přinesla lidem spoustu radosti a spoustu dosud nevyřešených sporů.
Náš kamarád z Jamajky růžovou uvítal. „Růžová a zelená, chlape,“ nechal se slyšet. „To mi nevadí, fakt že ne.“ Narážel na zeleň amerických dolarů, která vyhovuje ledaskomu, a růžovou… ehm, jistého orgánu, jaký panenkám obyčejně chybí.
Čtěte také
Já ale trpím, musím říct. Tenhle film po sobě zanechá širokou růžovou stopu, která hned tak nezmizí. Dlouho bude zboží ve slevě převážně růžové.
Do odhozených růžových svršků se budou oblékat bezdomovci, růžové pentle zachycené ve stromech a na kandelábrech budou ve větru vlát.
Nám, kteří růžovou nemusíme, zbývá jediná naděje: prach a bláto. Stačil jediný deštivý den a koberec před naší školkou je víc šedý než růžový. Možná to nakonec dopadne dobře.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
