Helsinská konference byla předpokladem ke vzniku Charty 77, míní historik Stehlík

„První polovina 70. let je vnímána jako takový šedý příkrov, který se snesl nad celou republikou, kdy nadšení konce 60. let bylo vystřídáno mlčením,“ hodnotí následující léta host pořadu historik Michal Stehlík.

Jakkoliv komunistická propaganda vzývala kolektiv, lidé se uchylovali do soukromí. Nebylo radno na sebe nějak upozorňovat a ti, kdo s komunisty nesouhlasili, zůstávali v izolovaných vzájemně nekomunikujících skupinkách. Dokonce i politicky vykonstruované procesy, například s údajně trockistickým Hnutím revoluční mládeže, proběhly bez obvyklé propagandy.

„Režim se velmi snažil, aby se žádné problémy a projevy neobjevovaly ve veřejném prostoru. To je rozdíl oproti 50. letům. Procesy byly tiché, veřejný prostor pak byl zaplňován floskulemi a banalitami a režim neměl problém, že by se někdo postavil jako lídr opozice,“ říká historik a dodává: „Bylo nepředstavitelné, že by se opoziční skupiny mohly spojit.“

Lidská práva

Když pak byla v srpnu 1975 podepsána tzv. Helsinská dohoda, nezdálo se, že by to bylo něco převratného do budoucna. Komunisté ji vítali. „Veřejný prostor byl zahlcen tím, že všichni chceme mír, že došlo k dohodě velmocí a podpis byl považován za vítězství Sovětského svazu ohledně garance hranic,“ říká Stehlík.

Čtěte také

Za podpis Charty 77 nebyl nikdo odsouzen?

Jednou z úmluv byl také tzv. 3. koš související s lidskými právy. „A ta se stala tzv. čertovým kopýtkem, kdy Brežněv postupně začíná prohrávat,“ dodává Stehlík a popisuje, jak se po pár měsících události daly do pohybu:

„Střetly se velké a malé dějiny a bylo to tam, kde to režim vůbec nečekal: mezi mladými lidmi s dlouhými vlasy z prostředí undergroundu. Právě toto místo se stalo místem soustředění opozice.“ 

Procesy s undergroundem

Souviselo to s politicky vykonstruovanými procesy s undergroundem, které proběhly roku 1976. Rozsudky ovlivnila rozsáhlá podpora ze zahraničí, ze které vyplývalo, že i pro vládnoucí komunisty bude problém mít v zemi nějaké politické procesy.

Čtěte také

Plastici nahrávali v garážích, bytech, ale i u Havla na Hrádečku, vzpomíná hudebník Bierhanzl

Na podporu souzených vystoupili lidé z jednotlivých skupin nesouhlasících s komunistickými praktikami. Patřili mezi ně bývalí demokraté, reformní komunisté, katolíci či intelektuálové vypovězení z veřejného prostoru.

Po pár měsících pak vzniká Prohlášení Charty 77, které nejen vyzývalo vládnoucí moc k dialogu, ale především k dodržování podepsané Helsinské dohody. Téma lidských práv a občanských svobod se stalo hlavním hybatelem dalších let, do kterých československá opozice vstoupila ve sjednocené podobě.

Sjednocení opozice

Komunistický režim reagoval hystericky a chartisty čekala plejáda šikany, perzekucí, zastrašování, věznění. „A navíc poté vznikne Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který sleduje, jak nezákonně se režim chová,“ konstatuje historik Stehlík. 

Čtěte také

Bývalí komunisté a Charta 77? Byli jsme rádi, že konečně dělají něco dobrého, vzpomíná farář Rejchrt

Součástí perzekucí byla i estébácká akce Asanace, kdy byli lidé nepohodlní komunistickému režimu nuceni opustit Československo. Helsinská konference navazovala na Listinu lidských práv a svobod OSN a aktualizovala závazek států k dodržování, což stvrdily svým podpisem.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy – zda Helsinská konference sjednotila roztříštěnou opozici v Československu, host pořadu historik Michal Stehlík odpovídá:

„Žádná mezinárodní konference nesjednotí opozici, ale bez této konference by tato opozice nikdy sjednocena nebyla. Byl to tedy nutný předpoklad toho, co jsme zažili roku 1977, kdy vznikla Charta 77.“