Helsinská konference ovlivnila i kulturu. Dodala autorům odvahu a pro ideology to byl děs a běs, míní Just
Kultura byla jednou z prvních oblastí, kde se objevily snahy o „zlidštění“ komunistického režimu. Začalo to proslulou kafkovskou konferencí roku 1963 a symbolickým vyjádřením postojů, stejně jako naděje se stal manifest Dva tisíce slov od Ludvíka Vaculíka z června 1968. Už po srpnové okupaci ale přišel rázný konec období bez cenzury, kdy mohla vznikat řada osobitých děl. „I když projekty v oblasti kultury ještě po nějakou dobu dojížděly,“ říká teatrolog Vladimír Just.
Po srpnové okupaci nejprve přišly zákazy nepohodlných autorů, jejich děl, vyřazování knih z knihoven, prověrky a vyhazovy z práce. Kultura se začala dělit na oficiální a neoficiální, mezi kterou lze zařadit i tu exilovou.
Šlo o zcela oddělené světy, které vedly k založení samizdatových edic. První založil právě Ludvík Vaculík, následovaly další. K zájemcům se tak dostávaly knihy psané na psacích strojích na průklepové papíry. Jejich autoři i opisovači za to byli patřičně potrestáni.
„Režim se vyzuřil hlavně na těch, kteří byli neznámí. To byly ty anonymní oběti režimu a zároveň hrdinové,“ konstatuje Just, host pořadu Jak to bylo doopravdy.
Čtěte také
Obdobná situace byla i v oblasti hudby. Vedle populárních rádoby budovatelských hudebních produkcí byly postupně likvidovány skupiny typu The Plastic People of the Universe a další. Písničkáři se snažili nějak přežívat a hrát pro pár přátel.
Stranou nezůstalo ani divadlo. „Nejdřív jsem nevěřil, že se na scénu vrátí Vstanou noví bojovníci. Zprofanované tituly se opravdu vrátily, v čele bylo Národní divadlo. Ale akcent se přesunul na malé scény. Ty byly autorské a nebyly tak povinné uvádět sovětskou klasiku, takže se sem diváci hrnuli daleko více než v 60. letech,“ vysvětluje Just.
Příznačné pro toto období byl ale také politicky vykonstruovaný proces, který se týkal ostravského Divadla Waterloo.
Nechtěný důsledek
Do postupného rozkladu, leckdy i zmaru, pak přichází rok 1975 s Helsinskou konferencí. Zdánlivě měla řešit pouze zásadní mezinárodní otázky týkající se potvrzení hranic po 2. světové válce, ovšem nechtěným důsledkem, a pro komunisty nečekaným, se stala ujednání týkající se lidských a občanských práv.
Čtěte také
Do kultury v tehdejším Československu Helsinky také zasáhly, bylo to v souvislosti s procesy proti undergroundu z roku 1976.
„Zásadní byl ohlas v zahraničí. Velké osobnosti ze světa zasáhly,“ říká Vladimír Just a dodává: „Pro mě bylo největší překvapení, že se lidí z Plastic People zastal profesor Jan Patočka. A to ty skupiny nechtěl poslouchat, ale pobuřovalo ho, že se na nich režim vyzuřoval.“
Impulsy z kultury
Přestože se komunistický režim snažil držet oblast kultury „na uzdě“, zároveň byly oporou režimu propagandisticky řízené sdělovací prostředky. Právě z oblasti kultury taky vycházela řada impulsů a aktérů, kteří se stali součástí disentu.
Čtěte také
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli Helsinská konference nevstoupila do kulturního života, host pořadu teatrolog Vladimír Just odpovídá:
„Vstoupila, a to mohutně, ale ne prvoplánově. Dodala mnoha autorům odvahu, dokonce i odvahu psát a opřít se o nezpochybnitelné závěry této konference. To byl děs a běs pro ideology státu. Pro ně to bylo neřešitelné a začali si trochu dávat pozor.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
