Jak se helsinská konference stala problémem. „Přispěla k pádu komunistických států,“ soudí historik

Československo tak prožilo krutá 50. léta i naděje v reformy a „socialismus s lidskou tváří“ na sklonku 60. let. Rrázný konec představoval srpen 1968, kdy do země vstoupila okupační vojska. Nastala doba takzvané normalizace, jejíž fungování nebezpečně připomínalo poměry 50. let.

„Lidé si zvykli jinak mluvit doma, jinak na veřejnosti,“ popisuje v pořadu Jak to bylo doopravdy historik Jan Kalous atmosféru 70. let. 

„Státní bezpečnost zůstala oporou režimu, fungovala cenzura, byla omezena ústavně zaručená práva a svobody, nebylo možné volně cestovat do zahraničí. Gustáv Husák očistil komunistickou stranu od příznivců reforem a projevoval loajalitu vůči Moskvě.“  

Čtěte také

„Humanitární bombardování“ nebo „nepolitická politika“. Pronesl Václav Havel opravdu tyto výroky?

Popis tehdejší situace se zachoval z dopisu Václava Havla, který roku 1975 generálnímu tajemníkovi Ústřednímu výboru strany (ÚV KSČ) Husákovi popsal v rozsáhlém textu situaci ve společnosti a mimo jiné uvedl:  

„Ano, je tu pořádek: byrokratický pořádek šedivé uniformity umrtvující jedinečnost… Je to pořádek bez života. Ano, v naší zemi je klid: není to ale klid márnice nebo hrobu?“

Vše při starém

Ve stejném roce, kdy Havel píše tento dopis, se v hlavním městě Finska Helsinkách konala dlouho připravovaná konference o evropské bezpečnosti a spolupráci.

„Sověti potřebovali, aby bylo jasně deklarováno, že hranice vytvořené po druhé světové válce budou neměnné. Ale zároveň se všichni zavázali i k dodržování lidských práv,“ přibližuje historik jeden z důvodů konání konference. 

Čtěte také

Půlstoletí od helsinské konference: Řešila jen mezinárodní vztahy, nebo měla širší dopad?

„Komunistické státy něco jasně deklarovaly pouze na papíře, ale žádná práva ani svobody nikdy neposkytovaly,“ pokračuje Kalous. Proto nebyl pro komunistický blok podpis těchto závazků problém.

To se týkalo i zákonů přijatých tehdejším československým parlamentem. Výsledkem pak bylo, že v Československu zůstalo vše při starém, včetně zavřených hranic se železnou oponou.

„Kdyby se hranice otevřely, vedlo by to k velkému exodu svobodychtivých občanů. To byl i případ Německé demokratické republiky,“ připomíná historik a dodává: „Nadále platilo výrazné omezení jakéhokoliv svobodného pohybu osob a bez speciálního povolení nebylo možno vycestovat ani do komunistických států.“

Lidská práva

Přestože se vládnoucí komunisté v čele se Sovětským svazem radovali, že dosáhli svého, záhy se problém objevil. A to nečekaný, protože se týkal právě oblasti lidských práv a humanitární spolupráce.

Západní státy začaly upozorňovat na jejich porušování a pro vládnoucí komunisty padl základní argument, že je to jen „vnitřní záležitost státu“, jak opakovaly v předchozích dekádách.

Čtěte také

Václav Havel měl jakousi vnitřní povinnost vždy hájit lidská práva světa

Právě dodržování lidských práv se naopak stalo důležitým aspektem mezinárodních vztahů.

Podle Kalouse s tím souviselo i to, že se společnost začala probouzet a upozorňovat na to, že se nedodržují uzavřené mezinárodní smlouvy. Rok 1976 tak přinesl mezinárodně ostře sledované procesy s undergroundem a o rok později vzniká Charta 77, která přímo na závazky vyplývající ze smluv podepsaných v Helsinkách upozorňovala.

Cesta k aktivitám občanské společnosti tak byla otevřena a dění pak postupně, po malých krůčcích, směřovalo až k pádu komunistického režimu v listopadu 1989.

Nestala se tak Helsinská konference pro vládnoucí komunisty v Československu problémem? 

„Stala,“ je si jistý historik Jan Kalous. „Volání po dodržování mezinárodních závazků v oblasti občanských lidských práv a svobod ukázalo na výrazné limity komunistických totalit. Helsinky tak v dlouhodobém hledisku přispěly k pádu komunistických států.“

Poslechněte si celý pořad, audio je nahoře.