Havlovy dopisy Dubčekovi a Husákovi zasáhly do normalizace. Jejich obsah se později bezesporu potvrdil, říká historik

První z jeho klíčových dopisů, které se týkaly nástupu normalizace, napsal Alexandru Dubčekovi 9. srpna 1969. Václav Havel nebyl už v té době žádným řadovým občanem, ve svých 33 letech byl uznávaným dramatikem, držitelem prestižních zahraničních cen a také tím, kdo se v srpnu 1968 v libereckém rozhlasovém studiu podílel na protiokupačním vysílání.

Dle slov hosta pořadu historika Tomáše Vilímka „v tuto dobu Havel pociťoval stejnou obavu jako většina společnosti a to byla obava, že dochází k ustupování od ideálů pražského jara a především ustupování zájmům Moskvy“. 

A historik dodává: „Navíc se blížilo první výročí sovětské okupace, společnost byla velmi rozjitřená a v živé paměti byly také události týkající se březnového hokejového mistrovství.“

Čtěte také

Václav Havel měl jakousi vnitřní povinnost vždy hájit lidská práva světa

Právě tehdy lidé vyšli do ulic, protože porážka sovětské „sborné“ – tak se hokejovému týmu říkalo – byla symbolickým aktem, kdy lidé chtěli vyjádřit svou nespokojenost s okupací vojsky Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu.

Nevíme, zda Václav Havel nějakou odpověď obdržel, spíše ne, ovšem Dubček jeho apel nevyslyšel a krátce poté v pozici předsedy Federálního shromáždění podepsal tzv. pendrekový zákon.

„Ten legalizoval zpětně represe již v předchozím období, umožňoval postihovat lidi v práci, svévolně prodloužil dobu zadržení až na tři týdny a do rukou bezpečnosti dal možnost postihovat jakékoliv nesouhlasy s tehdejším děním,“ vysvětluje Vilímek.

Pro občany socialistického státu to bylo jasné sdělení: za jakýkoliv odpor proti režimu budou následovat represe.

Jiná dobová atmosféra

Druhým klíčovým dopisem je ten z dubna 1975, a to tehdejšímu generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ – tedy prvnímu muži ve státě – Gustávu Husákovi. Havel tento dopis psal ve zcela jiné dobové atmosféře.

Dle historika Vilímka „byla velmi ambivalentní, končila pětiletka patřící k těm nejúspěšnějším, stavěly se byty, byly rodičovské příspěvky a na straně druhé za sebou společnost měla plejádu politických procesů, kádrování a poslední zbytky odporu byly velmi upozaděny“.

„Stát byl navíc monopolním zaměstnavatelem, a tak nad každým visel pověstný Damoklův meč, že bude z práce vyhozen,“ dodává. Dlužno dodat, že tehdy bylo nejen údajně právo na práci, ale především povinnost pracovat. A ten, kdo nepracoval, se stal příživníkem a mohl skončit ve vězení. Právě toho komunistický režim velmi často využíval v rámci represí vůči svým oponentům.

Čtěte také

O „nepolitické politice“ mluvil Václav Havel pouze ve dvou předlistopadových textech, ale v uvozovkách, říká bývalý politik Pithart

V tuto dobu se Havel soustředil spíše na tvorbu „a prožíval jisté pocity marnosti, dopis Husákovi sám považoval za jistou formu autoterapie. Ne nadarmo se toto období nazývá existenciálním nátlakem, kdy každý měl tzv. co ztratit, a na to Havel upozorňoval,“ konstatuje Vilímek. Lidé se stahovali do soukromí, režimu příliš nevěřili, dělali si z něj legraci, ale zároveň z něj měli respekt.

Daný 30stránkový text, který zcela přesně popisuje dobovou atmosféru, komunisty velmi rozčílil. Především to, že byl koncipován jako dopis otevřený a objevil se v zahraničních sdělovacích prostředcích. Ostatně reakcí na něj byly další perzekuce Václava Havla, které končily posléze až vězněním.

Na otázku pořadu, zda Havlovy dopisy Dubčekovi a Husákovi nezasáhly do normalizace, host pořadu historik Tomáš Vilímek odpovídá: „Zasáhly, neboť to, co Václav Havel v obou dopisech napsal, se v následujících obdobích bezesporu potvrdilo. Takové otevřené dopisy mohou sehrát překvapivě velikou roli, byť se zpočátku může zdát, že to byl zbytečný pokus. Ale dějiny ukazují, že takové dopisy nejen další inspirují, ale vládnoucí establishment dostávají do velmi nepříznivé situace.“

Poslechněte si celé Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové.