Půlstoletí od helsinské konference: Řešila jen mezinárodní vztahy, nebo měla širší dopad?

Už v 50. letech se objevily plány na uspořádání konference, jaká se nakonec odehrála v Helsinkách. Jako první se ozval Sovětský svaz.

Ten sice velel východnímu bloku složenému z komunistických států, patřilo do něj i tehdejší Československo, ale neměl vyřešené hranice. To se týkalo Polska, Německé demokratické republiky a Sovětského svazu.

„Prehistorie helsinské konference je poměrně dlouhá,“ potvrzuje historik Jan Rychlík, host pořadu Jak to bylo doopravdy.

Čtěte také

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a její význam pro disent

„Roku 1966 se státy Varšavské smlouvy obrátily na NATO s myšlenkou uspořádání konference o bezpečnosti v Evropě. Trvalo to až do roku 1972, kdy se sešla předběžná porada a o rok později další. Sovětský svaz si chtěl potvrdit neměnné hranice a Západ říkal: Dobře, ale konference o bezpečnosti je komplexní program,“ přibližuje.

Součástí projednávaných a následně uzavřených dohod byly také oblasti týkající se vědy, kultury, výměny informací a dodržování lidských práv podle Charty OSN.

Pyrrhovo vítězství

Mohlo se zdát, že pro komunisty je to velká výhra. Ostatně i ze strany disidentů, například spisovatele Alexandra Solženicyna, byl výsledek konference kritizován. Ten tehdy napsal, že se západní státy rozhodly pohřbít východní Evropu.

Ovšem nebylo tomu tak. Podle historika Rychlíka to bylo Pyrrhovo vítězství. „Navíc nastoupil do čela Spojených států amerických Ronald Reagan a pro komunistický blok se změnila americká politika. Nastoupila politika síly a ta se osvědčila.“

Čtěte také

Lidová hnutí, disent a převrat v roce 1989 v komunistických zemích

Součástí výsledků helsinské konference byl totiž také takzvaný třetí koš, který se týkal lidských práv. Právě jejich nedodržování v zemích komunistického bloku bylo zcela běžné, včetně politicky vykonstruovaných procesů. Ovšem do uzavření Helsinské dohody se komunisté bránili tím, že se jedná o vnitrostátní záležitosti.

Jak reagovali? Profesor Rychlík popisuje jejich postoje: „Ano, k porušování zákonů docházelo, ale v 50. letech. Nebudeme se k tomu vracet. A dokud formálně ve Sbírce zákonů text dohody nevyšel, nebylo ani formálně místo, kam se odvolat za nedodržování.“ 

Jejich další argumentace byla absurdní. „Problém spočíval v tom, co si kdo pod lidskými právy představoval. Zatímco u nás byla lidská práva chápána komplexně, jako právo na práci, bydlení, bezplatné vzdělání a zdravotní péči, Západ zužoval právo na svobodu slova a šíření informací,“ vysvětloval později bývalý generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš.

Čtěte také

Milouš Jakeš propagoval KSČ až do své smrti

Nechejme stranou, jak to s těmito údajnými právy bylo ve skutečnosti. Klíčové podle historika je, že všechna tato práva byla deklaratorní a v praxi se neuplatňovala.

„Socialistický stát práva – tak, jak byla postulována ve francouzské revoluci, nemohl dodržovat, protože komunistický systém by se rozložil,“ glosuje Rychlík.

Řešila tedy helsinská konference pouze mezinárodní vztahy? 

„Neřešila. Tak si to původně Sovětský svaz představoval. Ale dopad byl mnohem širší a také její podpis nebyl jednorázovou akcí. Následovaly další konference, kde byly znovu a znovu projednávány právě otázky kontroly dodržování helsinských závazků. A vždy se ukázalo, že východní blok tyto závazky neplní,“ odpovídá na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy historik Rychlík.

Poslechněte si celý pořad, audio je nahoře.