Germanizace dětí za druhé světové války byla genocidou. Počet poněmčených neznáme, říká historička

Rasová selekce souvisela s plány na germanizaci území, která byla okupována. Výstražným mementem zneužití vědy a etiky se staly akademické obory, kdy například na německé části pražské Karlovy univerzity bylo hned několik rasově orientovaných takzvaných vědeckých oborů.

V českých zemích se oběťmi germanizace stávaly nejen české děti, ale také ty polské, případně děti ze smíšených rodin. Prostě všechny, které se hodily k poněmčení podle plánu nacisty Heinricha Himmlera.

Čtěte také

Já o tom strašně nerada mluvím… Příběh Evy Kubíkové-Bullock, dívky z Lidic, která se v Montrealu stala oční lékařkou

„Přesný počet dětí, které byly germanizovány, neznáme. Orientačně se můžeme řídit tím, že v roce 1947 bylo hlášeno pátrání po 1 750 dětech, ale mezi nimi byly také děti zavlečené do koncentračních táborů,“ připomíná v pořadu Jak to bylo doopravdy historička Plachá a vysvětluje:

„Děti hodné poněmčení byly vybírány na základě zdravotních prohlídek. Ty zahrnovaly informace o tělesné konstituci – výška, váha, barva očí, barva kůže, tvar záhlaví. Následně byly pořizovány jejich fotografie. O skutečném úmyslu nevěděli ani představitelé protektorátní správy, na oko byly totiž tyto prohlídky vydávány jen jako zdravotní.“

Nechtěly se vrátit

Vhodné děti putovaly do speciálních dětských táborů a pak k případné adopci do Německa. Takový byl příběh i dětí Šámalových. 

„Děti Milady a Jaromíra Šámalových byly uneseny nacisty v rámci odvetných opatření po atentátu na Reinharda Heydricha. Pak byly poslány na rasové přezkoumání, do dětského domova a k adopci. Německá rodina Weissových, která je adoptovala, ale tajně kontaktovala rodinu dětí s informací, že jsou v pořádku,“ uvádí jeden z mnoha příkladů historička.

Čtěte také

Kuratorium pro výchovu mládeže aneb Hitlerjugend na český způsob

I proto byly po válce tyto děti nalezeny. Příznačné bylo, a to nejen pro ně, že už neuměly česky a měly jiná jména.

Tragickým koncem pro řadu takto adoptovaných dětí bylo i to, že se třeba už po válce nechtěly vrátit domů, do Československa. Neuměly česky, nepamatovaly si své rodiče a u „nových“ rodin si prostě zvykly.

Příběhy dětí spjaté s vyhlazením Lidic jsou dalším důkazem zločinů nacistického režimu. Ty, které se k poněmčení nehodily, byly častokráte zavražděny.

Zločinci před soudem

Mezi germanizační praktiky můžeme zařadit i zřizování dětských školek a škol, kam byli rodiče (často ze smíšených manželství) nuceni zapsat děti i pod pohrůžkou, že pokud tak neučiní, budou jim děti odebrány. Dalším prostředkem germanizace bylo Kuratorium pro výchovu mládeže, kde byl uplatňován výchovný model nacistické ideologie.

Čtěte také

Norimberský proces: Ve smyslu obžaloby se necítím vinen. Plnil jsem rozkazy

Po válce se někteří ze zločinců ocitli před soudem. „Byl to osmý Norimberský proces. Před soudem stanulo 14 vysoce postavených příslušníků SS a vysokých úředníků. Výsledkem pak byly vysoké tresty a někteří obvinění byli potrestáni až 25letým vězením,“ říká Pavla Plachá.

O několik let později pak probíhal v Izraeli soudní proces s nacistou Adolfem Eichmannem, který následně znamenal přijetí usnesení OSN o nepromlčitelnosti daných zločinů a zločinů proti lidskosti. Tehdy tam svědčily také „lidické děti“.

„Germanizace dětí byla zločinem proti lidskosti,“ je si jistá historička. „Rasová selekce a násilná germanizace byla zločinem genocidy. Němci lovili v různých vodách mezi dětmi a snažili se získat to takzvaně nejlepší. A není to jen tématem historie, se stejnými postupy a procesy se můžeme setkat i dnes, byť v jiném kontextu, ale principy zůstávají. A proto je dobré i dnes za tyto oběti mluvit.“