Fascinuje mě, jak se tvoří nová rovnováha a jak se lidé chovají v krizi, přiznává Boháč z Voxpot.cz

Reportér Vojtěch Boháč|foto:Barbora Linková, Český rozhlas

Jeden pohled je mocenský, druhý pak na mezilidské vztahy. „První konflikt, ve kterém jsem byl, byl na Krymu, kde jsem zrovna studoval. Měl jsem tam poměrně hodně kamarádů – a najednou přišla ruská armáda a Krym zabrala,“ popisuje.

Na vlastní oči tak viděl, jak se lidé kolem něj zachovali v krizové situaci, a napadaly ho myšlenky, jak by se asi v podobné chovali ti jeho čeští.

Svým způsobem mne to fascinovalo – vidět lidi, jak fungují v míru, a jak se zachovali při okupaci Krymu.
Vojtěch Boháč

„Svým způsobem mne to fascinovalo – vidět lidi, jak fungují v míru, kdy jsme spolu dělali přednášky nebo promítání filmů či veřejné diskuse. Potkávali jsme se v hospodě, chodili do sauny. A najednou přijde krize a jeden kamarád řekne, že je potřeba bránit Ukrajinu a odejde bojovat na frontu. Druhý řekne, že je tam pro něj jako opozičního novináře nebezpečné, a odjede do Kyjeva. A další si žije dál a řekne si, že už nebude psát věci, které jsou politicky problematické a viditelné, a schová se sám do sebe. Takže vám to dá širokou škálu možností k přemýšlení o lidech, se kterými běžně žijete,“ uvažuje Boháč.

Z míru do války

To, co ho na tom všem fascinuje, je pak přeměna z klidu do stavu, kdy jde člověku o život, bezpečí či blahobyt, jak se změní. „Můžete pak na některé nahlížet trochu opravdověji, zas pro jiné je konflikt únikem ze světa, který se jim nepodařil nebo jim připadal nudný. Tak si jde hrát, dejme tomu, na hrdinu.“

Čtěte také

Novinářka o „zamrzlé“ situaci v Donbasu: Poprvé po letech jsem si uvědomila, že se možná už nikdy nebudu moct vrátit

Když uvažuje dál, přiznává, že když se pak vrátí domů, víc si váží stavu, ve kterém v Česku žijeme.

„A víc mne to motivuje k tomu, abych pracoval na tom, abychom se tady do stejného stavu nedostali. Protože když máte reálnou zkušenost z fungování v konfliktu, tak si říkáte: cokoli, jen se nedostat až takto daleko. Jsou to totiž rány, které se napravují generace. Jsou to věci, které se už nedají vzít zpět,“ dodává.

Řekl jsem si, že vyzkouším, jaké je to být novinářem, jestli to je to, co mě baví.
Vojtěch Boháč

Vojtěch Boháč jel na Krym studovat, až tam se chtěl rozhodnout, co bude dál v životě doopravdy dělat.

„Předtím jsem už rok studoval v Rusku a řekl jsem si, tenkrát mi bylo nějakých 22 nebo 23 let, že bych si měl vybrat, co se životem,“ vzpomíná. Nebyl totiž rozhodnutý, co bude dál a stál rozkročený nad několika možnostmi.

Čtěte také

Z Ruska mě tehdy Putin vyhostil, protože jsem byla bezvýznamná a nebyl z toho skandál, bilancuje novinářka Petra Procházková

„Řekl jsem si, že vyzkouším, jaké je to být novinářem, jestli to je to, co mě baví. Tak jsem si na ten rok, kdy jsem tam studoval, domluvil stáž v ruskojazyčné redakce, zároveň jsem pak na dva měsíce odjel ještě na další stáž v Moscow Times. Ve stejné době ale přijela na Krym ruská vojska.“

Takže v době anexe Krymu byl na místě jedním z mála novinářů, kteří mohli o konfliktu psát, navíc se zkušeností, kterou za ten půlrok běžného života získal. „Tak se mě to už nějak neptalo, co dál, a začal jsem psát. Pak to začalo doutnat na Donbase, tak jsem začal jezdit i tam. A když začala uprchlická krize, tak už jsem nad tím ani nepřemýšlel a přijal to, že vlastně novinařím,“ dodává.

O zahraničním zpravodajství ale i o chystané knize o Petru Kellnerovi se dozvíte v audiozáznamu pořadu Hovory. Ptal se Štěpán Sedláček.