Estébáctví se dědilo z otce na syna. Příkladem a obrazem totality jsou oba Prchalové, míní historik

Antonín Prchal (1923–1996) byl jedním z klíčových strůjců zločinů po únoru 1948. Na jeho kontě jsou provokace, týrání lidí, vytváření „volavčích sítí“ a vyhledání a likvidace stranických nepřátel.

Rodák z Jihlavy hned po válce vstoupil do KSČ, následně do bezpečnostních struktur státu. Spolu se spolupracovníkem Moučkou patřili k nejobávanějším představitelům StB, říká historik Jan Kalous.

Čtěte také

Československý film byl plný členů StB s manažerem Pixou v čele, popisuje historik Stehlík

„Také za to byl odměňován nejrůznějšími vysokými komunistickými řády. Za účast na procesu s Rudolfem Slánským byl dokonce oceněn Řádem 25. února,“ dodává Kalous.

Jeho stopy najdete i v procesech s příslušníky StB s takzvanými španěláky – tehdy měl být údajně jediným mužem, který byl dopředu informován o jejich zatýkání. „Měl maximální důvěru politických špiček a hlavně sovětských poradců. Od roku 1951 byl faktickým šéfem Státní bezpečnosti a následujícího roku se stal náměstkem ministra vnitra,“ popisuje.

Po smrti Stalina a Gottwalda už nebylo ,volání po krvi‘ tak masivní.

A ve své gesci měl právě StB. Jeho komunistům oddané činy se pak dostaly na přetřes zkoumání Barákovy komise, která souvisela se změnou politiky.

„Po smrti Stalina a Gottwalda už nebylo ,volání po krvi‘ tak masivní a tak se i estébáci dostávali do nové pozice kritizovaných za staré metody práce,“ vysvětluje Kalous. 

Čtěte také

Vnitro po listopadu 1989? Estébáci byli naštvaní, že je porazil zrovna ten buržoazní synek Havel, odpovídá historik Žáček

Vyšetřován a odsouzen byl také Antonín Prchal. „Všeobecně se tušilo, že tento muž má na svědomí víc, než šlo dokázat.“ Dostal se do vězení, ale propuštěn byl poměrně brzy, už v roce 1964 se vrátil do Jihlavy – a pak zpět do Prahy.

Tam mimo jiné působil v podniku zahraničního obchodu, hlavně se z něj ale stal „umělec“ a scenárista – už ale pod pseudonymem Ivan Gariš, jménem, které v StB používal jako krycí.

Byl scénáristou u řady kriminálních a takzvaně špionážních děl, ve kterých uplatňoval estébácké zkušenosti ze 40. a 50. let. To tehdy nebylo tak výjimečné, tvrdí Kalous. „Estébáci se uplatňovali i v hrané tvorbě, kde výrazně manipulovali s fakty a působili ideologicky,“ říká.

Prchal mladší

Do vedoucí funkce struktur StB se totiž dostal Prchalův syn Antonín, se kterým se setkal disident a představitel opozičního uskupení České děti Petr Placák.

V červnu 1989 se Placák účastnil demonstrace za záchranu pražské Stromovky, StB ho zmlátila, sebrali mu doklady a odvezli do lesů na Křivoklátsku, kde ho vyhodili z auta. Svůj příběh popisuje v knize Fízl.

Čtěte také

Estébáci čas od času likvidovali i své nadřízené nebo kolegy. Byl mezi nimi i velitel StB, připomíná historik

„Vyklubal se z něj major StB Antonín Prchal (*1949), šéf oddělení, které mělo na starosti mládež. (…) Jeho otec, Prchal starší, patřil v 50. letech k nejhorším estébáckým hrdlořezům.“

Placák si to líbit nenechal, vzápětí podal trestní oznámení, přestože tehdy šlo stále o akt, který jde přirovnat k boji s větrnými mlýny. Vyšetřovat a soudit se začalo až po listopadu 1989. A jak mladší Prchal dopadl? Až v únoru 2014 byl odsouzen na 1,5 roku vězení.     

Na otázku pořadu, jestli se takzvaně estébáctví dědilo z otce na syna, historik Jan Kalous odpovídá: „Dědilo, oba Prchalové jsou obrazem doby, ve které působili. Doby, kdy bylo v zájmu strany dovoleno dělat provokace, používat násilí. A v rámci filmařské dráhy mohl Prchal starší působit dál – ideologicky a stále ve prospěch totalitního státu.“

Poslechněte si celý pořad Jak to bylo doopravdy, připravila Ivana Chmel Denčevová.