Dva tisíce slov. Dobře míněná provokace

Když se dnes po letech začteme do Dvou tisíc slov, textu, který vyšel koordinovaně ve třech denících a jednom týdeníku 27. června 1968, na první pohled zaujme jeho jazyk a styl, jakým promlouvá ke čtenáři a zároveň k vládnoucí vrstvě tehdejšího Československa, tedy ke komunistům.

Čtěte také

Reakce na Dva tisíce slov byla velmi ostrá. Jak ze strany SSSR, tak i komunistů

Do té doby nikterak politicky nevyprofilovaná skupina lékařů, mezi nimiž znal Ludvík Vaculík osobně jen vynálezce kontaktních čoček Ottu Wichterleho, nesáhla s volbou Vaculíka vedle, byť těmto lidem finální podoba textu později zřejmě dost zavařila. A nejen jim, ale všem signatářům, z nichž mnozí skončili v exilu.

Přitom volba Ludvíka Vaculíka byla logická. Proslavil se už jako autor loňského buřičského, protože drze pravdivého projevu na Sjezdu spisovatelů v roce 1967, kterým si jednou provždy vyřešil otázku svého členství v KSČ (však ho také po sjezdu z partaje vyloučili). A v textu, který nakonec během června 1968 napsal, vlastně navázal tam, kde před rokem skončil.

Nenechte to usnout

Čtěte také

Červenec 1968: Moskvě se demokratizace Československa začala vymykat z rukou

Byl konstruktivní a zároveň tvrdý. Přiznal KSČ, že obrodný proces vyšel z ní samotné a je třeba ji podpořit. Ale zároveň vyzýval, aby se občané včetně nestraníků přestali dívat na politické dění v KSČ jako na proces, kterému musejí jen přihlížet, aniž by ho mohli ovlivnit.

Text měl vyjít, dokud se lidé nerozutečou na prázdniny a dovolené a nepoleví v pozornosti vůči politickému dění. A především těsně předtím, než se rozběhnou okresní a krajské stranické konference. Výzva chtěla ovlivnit jejich průběh a volbu delegátů tak, aby se na mimořádném zářijovém sjezdu KSČ plánovaném na září opravdu sešla reprezentace, do které by bylo možné vkládat nějaké zásadní naděje na proměnu systému v zemi.

Byla to bezesporu forma politického nátlaku probuzené občanské aktivity, protože Vaculík napsal prostě to, co si lidé mysleli, o čem se bavili v tramvaji nebo u holiče, a díky své brilantní schopnosti formulovat to dokázal úderněji a stručněji než kdokoli jiný v té době.

Čtěte také

Báli jsme se o tom mluvit, říkají hrdinové ze srpna 1968

Už úvodní rekapitulace poměrů před „obrodným procesem“, tedy za posledních 20 let vlády KSČ, byla drtivá svou věcností a úderností: „Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a ředitelé řídit. Volby neměly význam. Zákony ztratily váhu. Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zas nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. Ještě horší však bylo, že jsme už téměř nemohli důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest upadla, s poctivostí se nikam nedošlo a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit.“

Ale Vaculík šel ještě dál, když odmítl stavět děkovné slavobrány za takzvaný „obroďák“, jak se začalo mezi lidem obecným reformám roku 1968 říkat: Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všecko ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději.

Ludvík Vaculík ve Dvou tisících slov prostě odmítl jakékoli dobové ptydepe, opatrné našlapování a formulační tanečky, kterými se jinak texty ze 60. let vyznačují. Reakce na jeho text ukázaly, že tnul do živého.

Tohle je kudla do zad

Předsednictvo ÚV KSČ, stejně jako Národní fronta a vlády ústy premiéra Černíka na prohlášení zareagovali brzy, ale navzdory bouřlivým zákulisním diskusím nakonec vcelku smířlivě. Soudruzi byli tak trochu v pasti. Nakonec uznali, že autor, iniciátoři i signatáři to mysleli dobře či poctivě, ale bez ohledu na jejich úmysly dokument může posílit „extremistické tendence ve straně“, u konzervativců i radikálních reformátorů, tedy „zprava i zleva“.

Čtěte také

Ivan Fíla: Věra Čáslavská a slzy nad temným údolím

Načasování dokumentu mohla ovšem KSČ opravdu považovat trochu za pověstnou „kudlu do zad“. Dva tisíce slov vyšlo krátce poté, co byla novelizací tiskového zákona v Československu zrušena cenzura i oficiálně (už od března se prakticky neuplatňovala) a zároveň parlamentem prošel i zákon o soudní rehabilitaci.

I když byl polovičatý, dal se považovat za základ komunikace prostého občana s mocí, která tím dala najevo vůli se přihlásit ke svým chybám. Samozřejmě šlo také a především o mezinárodní kontext. Sovětům se tento text velmi hodil při následném zdůvodňování agrese proti Československu. A později se hodil i samotným normalizátorům jako klacek na ty, kdo se k němu tak či onak přihlásili.

Nikdy by nás nenapadlo

Odpovědností politiků argumentoval ostatně i Josef Smrkovský ve svém „protimanifestu“ Jeden tisíc slov, zveřejněném s týdenním odstupem 5. července 1968 v odborářském deníku Práce.  Ze svého hlediska měl pravdu, ale zapomínal, že politici si obvykle nemohou dovolit to, co občan a volič.

Čtěte také

Osudy vědců 1968: Wichterle mohl zůstat v Kanadě. „Odmítl to, chtěl pracovat tady,” říká jeho syn

Snad nejvíc komunisty pobuřovaly – a byli v tom vzácně jednotní – formulace a výzvy k bojkotu konzervativních funkcionářů KSČ, o kterých autor napsal jednoznačně: „Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří.“ 

Na bouři okolo prohlášení reagovali i někteří jeho iniciátoři, když například v pozdější vysvětlující reakci začali vedení KSČ uklidňovat: „Naprosto nikomu z nás ani ve snu nenapadlo, že bychom chtěli změnu socialistického uspořádání naší společnosti, což ostatně vyplývá i ze všeho, co je známo o progresivním postoji všech těch, kteří připojili své podpisy.“

Toto jaro skončilo

Čtěte také

Duben 1989: Komunismus je bití. Slavný fejeton Ludvíka Vaculíka

Sám Ludvík Vaculík zjevně nechtěl svůj původní text rozmělňovat dalšími prohlášeními a podepisovat se pod nějaké další petice či prohlášení, například pod další relativně smířlivý a vysvětlující text A. J. Liehma (nesignovaný), uveřejněný v Literárních listech 19. července pod titulem Jen několik slov.

Zároveň ale nakonec cítil nutnost ohradit se vůči výtce, kterou zřejmě považoval za relevantní, že v manifestu opomněl slovenskou otázku. O co šlo: mezi signatáři původního manifestu prakticky chyběli Slováci a i slovenský tisk nakonec manifest zveřejnil se zpožděním.

Šlo skutečně o českou záležitost, ale výtka, že v manifestu autor bagatelizuje problém federalizace, byla dost lichá. A tak vznikl další Vaculíkův text, zveřejněný 11. července opět v Literárních listech jako Omluva o 992 slovech. Nesla se už v dost parodickém duchu. Celou aféru nakonec přikryl další dramatický vývoj na konci července 1968, kdy se schyloval k jednáním se Sověty v Čierné nad Tisou.

Čtěte také

Listopad 1989: Ale co s Vaculíkem?

Zajímavé je, že všichni raději přehlédli Vaculíkovu výzvu, která se skrývala na konci textu Dvou tisíc slov a která skutečně předjímala možnost okupace země: „Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát.“

Ostatně Ludvík Vaculík končil svůj legendární text poměrně zlověstně: „Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme.“