Doba stagnace české a slovenské společnosti. Vítězný únor opravdu nebyl vítězným, popisuje historik

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Klement Gottwald při projevu v únoru 1948

Co se vlastně stalo 25. února 1948? Už jen pojmenování tehdejších událostí není zcela jednoduché. Někteří konstatují, že to byl puč, jiní mluví o převratu, násilném převzetí moci nebo o řešení tehdejší politické krize.

Ostatně takových demokratické státy zažívají řady, ale nekončí tím, že by byly demokratické principy zničeny, vyvráceny a nastalo období totalitního státu Komunistické strany Československa. Ta rozhodovalo o všem, co se v dalších desetiletích ve státě dělo, a měla moc i nad životem a smrtí jednotlivců.

Jasné a rázné řešení

„Sousloví Vítězný únor se začalo objevovat prakticky okamžitě v tisku a v roce 1951 byl zákonem označen spolu s VŘSR za významný a památný den Československé republiky. A takto byl i slaven,“ vysvětluje host pořadu, historik Martin Tichý. Postupem let se mohlo zdát, že republika ani nevznikla, protože ideologické pojetí historie kladlo důraz na zcela jiné dny.

A celá republika měla slavit: od průvodů, manifestací, vyvěšování vlajek Československa i Sovětského svazu po všeliké nástěnky, propagační materiály a výzdoby na místech, které když dnes vidíme, tak je to spíše smutné. Mezi prasečími hlavami ve výloze plakáty s obrazy pochodujících Lidových milicí a soudruha Klementa Gottwalda při proslulém projevu na Staroměstském náměstí.

Jak k onomu Vítěznému únoru ale vůbec došlo? Historik Jiří Pernes v jedné ze svých studií píše: „Předáci demokratických stran se snažili získat mínění veřejnosti na svou stranu. Jejich boj byl ale předem prohraný. Česká veřejnost jako by byla omámená komunistickou ideologií. Na jednoho demokraticky smýšlejícího občana připadalo několikanásobně víc těch, kdo chtěli jasné a rázné řešení – bolševické.“

Malá akceschopnost

Připomeňme si atmosféru tzv. třetí republiky, která začala po skončení 2. světové války a ve které komunisté hráli prim. Klíčová ministerstva, jejich rázná organizační práce, jistý „tah na branku“, postupné obsazování dalších a dalších klíčových pozic. Ostatně celý systém tehdejšího politického systému, tedy Národní fronta, byl tak nějak vychýlen. Třeba jenom tím, že existovat mohly pouze – kromě KSČ – tři politické strany, z toho jedna nesocialistická, kterou byli lidovci.

Z dnešního pohledu byla problematická malá akceschopnosti demokratů, a také jejich partikulární stranické zájmy, ale především jejich způsob vidění politiky. Cestu z krize viděli výhradně v parlamentním řešení, ovšem i zde můžeme spatřovat jistou naivitu, protože politika komunistů byla už od doby vzniku strany odlišná. Jejich ideologie třídního boje byla nade vším: nad demokratickými principy, elementární úctou vůči člověku, jeho zdraví, majetku a všemu, co můžeme zařadit do oblasti lidských práv.

Události navazující na onen Vítězný únor pak šly ráz na ráz, jak uvádí Pavel Tigrid v knize Průvodce moderní ženy po vlastním osudu: „Všechno bylo v pohybu. Vítězové nastoupili do ministerstev, do vysokých funkcí, do úřadů, do luxusních vil, vybavených starožitným nábytkem, služkami a limuzínami. Gottwald se usídlil na Hradě, právem – měl přece ‚pod čepicí‘ – jak se tehdy říkalo, rozhodně v únorové krizi postupoval mistrně. Moc chutnala sladce. Poražení putovali do kriminálů, někteří na popraviště, mnozí bývalí ministři, poslanci, vojáci, studenti a řadoví občané do exilu. Bylo nás nakonec skoro sto tisíc, já mezi nimi.“

Období stagnace

Ovšem tím to nekončilo, nastupují zátahy komunistického režimu na tzv. odpůrce. Nejprve to byli demokraté, posléze ideoví protivníci, následně další sociální skupiny. Jednotlivé příběhy lidí, rodin i dětí jsou alarmujícím sdělením až do současnosti. Kolik z potrestaných, zničených a zavražděných se ničím neprovinilo? Jen nebyli stoupenci nových komunistických pořádků.

Na otázku, jestli byl tzv. Vítězný únor opravdu vítězným, odpovídá historik Martin Tichý: „Nebyl, bylo to období stagnace české a slovenské společnosti. Zpočátku to tak jistě všichni občané nevnímali, ale plná náměstí v roce 1989 usvědčují komunistický režim ze lži. Aktuálnost můžeme spatřovat i v tom, že jediný relativně krátký okamžik – únor 1948 – rozhodl o životě dalších generací a až dosud nejsme schopni se s tím vyrovnat. A jistou relativizaci nebo nejistotu pohledu na dané období vnášejí do společnosti ti, kteří nechtějí, aby to byla společnost svobodných lidí. Ti, kteří chtějí společnost organizovat, kontrolovat a zmocnit se jí.“  

Pořad Byl Vítězný únor opravdu vítězným?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl Martin Tichý, režii měl Michal Bureš. 

Spustit audio

Odebírat podcast

Související