Po únoru 1948 odvezli tátu z obchodu. Dva roky jsme o něm nevěděli. Příběh lékaře a divadelníka Josefa P. Skály

16. září 2018
Josef P. Skála s rodiči - matkou Marií a otem Josefem, Praha 1942

Děj začíná v domě U Mouřenína na rohu pražských ulic Mostecká a Lázeňská, pár kroků od Karlova mostu. Děd Josefa P. Skály si tam v roce 1906 otevřel prosperující koloniál.

Když později nečekaně zemřel, musel ho zastoupit syn (narozen 1913), který kvůli rodinné situaci zanechal gymnaziálních studií, vyučil se obchodníkem a z koloniálu vybudoval velkoobchod s kávou, distribuovanou po Československu.

Za okupace (15. srpna 1941) přišel v rodině velkoobchodníkově na svět pozdější profesor Josef P. Skála, jemuž je věnován tento díl Příběhů 20. století.

U Mouřenína, obchod rodiny Skálů, otec Josef ho převzal jako 18ti letý, Praha Malá Strana 1931

Nacismus Skálovi přečkali vcelku bez úhony. Rodiče usoudili, že pro syna bude bezpečnější, pošlou-li ho na venkov - prožil tak dva roky u babičky z matčiny strany (vdovy po legionáři) na samotě v lesích v Jižních Čechách: „Nebyla tam elektřina, byla to naprostá samota. Jediný můj kamarád byl bernardýn Péťa, a z vyprávění vím, že jsem odmítal spát jinde než v psí boudě, dokonce jsem si na babičce vynutil, že jsem s tím psem i jedl.“

V květnu 1945 se Josefu P. Skálovi narodila sestra. Vzpomíná si, že matka s ním jen pár dní před porodem vyšla na ulici, že na Maltézském náměstí se zrovna začalo střílet, že mu kolem hlavy svištěly kulky.

Přišli jsme o všechno

Komunistický převrat v únoru 1948 Skálovým zcela změnil život. „Po únorových událostech se tatínek jednou nevrátil domů z práce, tedy z obchodu. Nevěděli jsme, co se s ním stalo. Zaměstnanci říkali, že prý přijelo auto s pány v kožených kabátech, kteří otce odvezli. A potom jsme asi rok neměli žádné zprávy, nikdo nám neřekl, jestli je táta naživu nebo mrtvý,“ vzpomíná Josef P. Skála.

Josef Skála, maturitní fotografie, Praha 1959

Jako osmiletý se směl spolu s maminkou zúčastnit soudního líčení s otcem-třídním nepřítelem. Ze soudcovy řeči vyplynulo, že pan Skála starší bude „zproštěn“ jakéhosi smyšleného obvinění - vzápětí však povstal soudce z lidu a vyslovil s takovým rozhodnutím nesouhlas: „Takže my jsme okamžitě z toho štěstí, že táta je osvobozen, prožili obrovské zklamání. Táta šel znovu do kriminálu a byl tam další tři nebo čtyři roky. A přestože nikdy nebyl odsouzen, přišli jsme úplně o všechno.“

Důvodem uvěznění obchodníka Skály byla zjevná snaha o hladké vyvlastnění podniku: komunistická konfiskace probíhala v jeho nepřítomnosti snáz. Matka Josefa P. Skály zůstala sama s dětmi a babičkou, byla zcela bez prostředků, živila rodinu jako uklízečka: „Dost často se stávalo, že babička dala na stůl večeři jen pro mne a pro sestru. Maminka a babička nám řekly, že už jedly. Ale mně to už tehdy bylo divné, protože jiné jídlo předtím doma nebylo.“

Otec byl po propuštění úředně poslán do hutí Poldi-Kladno, aby poznal „život dělnické třídy“- skončil jako závozník na stěhovacích nákladních autech. Nebyl jediným uvězněným členem rodiny: Josefův strýc, ing. Josef Stejskal, prožil jako politický vězeň dvanáct let ve vězení na Mírově.

Divadlo a medicína

Po absolvování základní školy měl Josef P. Skála štěstí, dostal se na gymnázium Jana Nerudy v pražské Hellichově ulici. Přijali ho roku 1953, v březnu zemřel J. V. Stalin a krátce po něm Klement Gottwald, snad právě úmrtí diktátorů způsobilo tolerantnější přístup k dítěti se „špatným rodinným původem“.

Josef P. Skála v laboratoři ve Vancouveru 1980

Na gymnáziu se hrálo divadlo, Josef P. Skála mu zcela propadl, po maturitě v roce 1958 chtěl studovat herectví, dokonce složil talentové zkoušky na Divadelní akademii múzických umění. Rodiče se však postavili proti, chtěli, aby syn vystudoval medicínu: „Řekli, že živit se medicínou a divadlo mít jako koníčka, to lze, ale obráceně nikoli.“

Ředitel gymnázia mu prý tehdy otevřeně řekl, že ho z politických důvodů nemůže doporučit ke studiu na vysoké škole, avšak poradil mu zároveň, že se v případě skvěle složené maturity a vynikajících výsledků u přijímacích zkoušek může dostat na Fakultu dětského lékařství na tzv. děkanskou výjimku. Josefu P. Skálovi se to podařilo.

Ve druhém ročníku medicíny založil Univerzitní divadlo klasické komedie, roku 1964 promoval s červeným diplomem, poté dostal umístěnku do Aše. Dva roky pracoval daleko od domova za malou mzdu na dětském odělení, v kojeneckém ústavu, na oddělení porodnickém a gynekologickém a také jako obvodní lékař. Do Prahy se vrátil jako vědecký aspirant.

Josef P. Skála jako Pleticha, Praha 1961

Politickou oblevu na konci 60. let vnímal Josef P. Skála jako naději, jako nečekaně otevřený prostor svobody, který bylo možno využít k něčemu smysluplnému. S přáteli založil Svaz mladých vědeckých pracovníků: „Snažili jsme se předělat dosavadní vědeckou přípravu. Protože například co se týká kandidátů věd, ti tenkrát museli dělat ruštinu, museli dělat vědecký komunismus, museli dělat marxismus-leninismus, ale skoro nic odborného. A my jsme se snažili, aby se dělala angličtina, odborné vzdělání, prostě to, co je potřeba, co se dělá v lékařském výzkumu. Bylo nás dohromady asi dvacet, scházeli jsme se, napsali jsme program, snažili jsme se změnit tu vědeckou aspiranturu.“

Všechny ty snahy skončily sovětskou okupací (o osudech Josefa P. Skály v roce 1968 jsme psali například zde), po níž se mladý lékař rozhodl, že odejde do exilu. Koncem srpna přešel pěšky hranice u Železné Rudy.

V kanadském exilu – v divadle Za rohem

Následující rok prožil Josef P. Skála na stipendiu ve Stockholmu. Ve Švédsku zůstat nechtěl, společnost mu připadala příliš homogenní, měl obavy, že bude pro ostatní navždycky emigrantem. Podařilo se mu vyhrát konkurz do Kanady, získal stipendium na University of British Columbia, od té doby žije ve Vancouveru.

Josef P.  Skála jako sládek, Pavel Kříž jako Vaněk, ve hře V. Havla Audience, Vancouver 1991

Stal se profesorem, udělal významnou vědeckou kariéru, ale nejen to: v roce 1976 ve Vancouveru spoluzaložil amatérské české diivadlo Za rohem (ve městě a okolí žije asi 25 tisíc obyvatel s českými nebo slovenskými kořeny), které 30 let vedl, působil v něm jako režisér, producent, navrhoval scénu a v mnoha představeních také hrál.

Josef P. Skála

Divadlo uvádělo díla světových i českých divadelních klasiků, a mimo jiné také hry zakázaných českých dramatiků: světovou premiéru v češtině zde měla například Žebrácká opera Václava Havla. Představení upoutalo pozornost kanadských profesionálních divadelníků, kteří pak uvedli Havlovu hru ve Skálově překladu do angličtiny.

Prof. Skála vystupoval i v dalších Havlových hrách, například v jeho Audienci: „Já jsem vlastně odehrál všechny role Vaňků ve všech možných hrách, protože jsem se na ně vždycky hlásil. A pak, když jsem zestárnul a už jsem nevypadal na Vaňka, tak jsem hrál sládka.“ (Více zde).

Více se o osudech Josefa P. Skály dozvíte z rozhlasových Příběhů 20. století. Na závěr snad jen dodatek k rodinnému obchodu v pražském malostranském domě U Mouřenína: po listopadu 1989 chtěl Josef P. Skála navázat na rodinnou tradici: „Teď je z toho domu butik-hotel Balthasar, dole je směnárna a kafeterie. V letech 1991–1994 jsem se soudil o restituci, ale byl jsem převálcovaný a okradený. Chtěl jsem obnovit ten specializovaný obchod s kávou – několik původních zaměstnanců mého otce tenkrát mělo zájem... Škoda.“

Spustit audio
autor: Adam Drda