Noskův seznam z února 1948 znamenal zatčení a pronásledování 17 nepřátel režimu, popisuje historik Stehlík
23. února roku 1948 časně zrána, spíš ještě v noci, obdržely služebny Státní bezpečnosti a další orgány Sboru národní bezpečnosti telegram se seznamem 17 nepřátel režimu, které je potřeba neprodleně zatknout. Pokyn byl vydán tehdejším ministrem vnitra Václavem Noskem, mužem, který měl klíčovou roli v době únorové krize předcházející nástupu komunistů. Předcházející likvidaci všeho, co souviselo s dosavadními demokratickými pořádky.
Připomeňme, že v období takzvané třetí republiky (1945–1948) už ale šlo o demokracii v dnešním slova smyslu. Nosek třeba klidně přestal chodit na jednání vlády, která měla opakovaně projednávat krizi ministerstva vnitra.
Demokratičtí ministři nesouhlasili s obsazováním vedoucích postů komunisticky smýšlejícími lidmi a byli přesvědčeni, že jde o popření apolitičnosti bezpečnostních sil.
Václav Nosek měl v té době už zcela jiné starosti. „23. únorem 1948 se ocitáme uprostřed únorové krize a právě tento den byl jistým zlomem. Zjednodušeně – komunistická strana tehdy sáhla k násilí,“ vysvětluje host pořadu Jak to bylo doopravdy historik Michal Stehlík.
Moc převzala jedna ozbrojená složka jediné politické strany.
„Šlo o obsazování sekretariátů nekomunistických stran, vypracování seznamu a hlavně realizaci zatýkání údajných nepřátel republiky. Politická hra byla zvýrazněna v ulicích a stala se hrou násilnou. Využita byla Státní bezpečnost a další bezpečností orgány,“ doplňuje.
Nosek totiž v letech 1945–1948 využil svých pozic na ministerstvu jednak k rozsáhlé infiltraci Sboru národní bezpečnosti (SNB) oddanými stoupenci KSČ, jednak k vytvoření téměř čistě komunistické Státní bezpečnosti a k dalšímu posílení stranických pozic.
Ozbrojené Lidové milice v ulicích
Československo se ocitlo na „hraně propasti“. Část ministrů podalo demisi, lidé byli v ulicích, aktivizovala se komunisticky smýšlející část členů bezpečnostních sil, takže do ulic vyšly i Lidové milice.
Z dnešního pohledu tu byla zcela absurdní situace – moc totiž převzala jedna ozbrojená složka jediné politické strany – Komunistická strana Československa (KSČ). Mezi nejaktivnější pak patřil fanatický Štěpán Plaček a jeho nadřízený Veselý.
Noskův seznam znamenal profesní i životní likvidaci mnoha osudů.
Michal Stehlík
Sám Plaček později řekl: „Nechtěl jsem být ničím jiným než svými zkušenostmi straně prospěšným: Bezpečnostní praktik, specialista v oboru Státní bezpečnosti.“ Plaček byl přitom inteligentní muž, ale „neváhal jít přes mrtvoly“. I on byl nakonec revolucí pohlcen, protože se za pár měsíců ocitl ve vazbě a později ve vězení.
Čtěte také
Jedno ze jmen Noskova seznamu patřilo Pavlu Tigridovi. Měl ale velké štěstí, protože jen pár dní před 23. únorem odjel zpracovávat novinářskou reportáž do Německa. I další lidé z Noskova seznamu nebyli k nalezení, další byli „jen“ vyslechnuti a propouštěni.
Na seznamu ale byli nevinní lide, kteří se později stali první oběti řádění komunistů. Jedním z nich byl poválečný poslanec Ústavodárného Národního shromáždění Rostislav Sochorec, kterému se také říká první Gottwaldova oběť.
„Patřil mezi politiky lidové strany. Pocházel z Hodonínska a věnoval se svépomocnému družstevnictví. Byl zásadním odpůrcem komunistického ministra zemědělství Júlia Ďuriše, protože odmítal jeho plány za zabavování pozemkového fondu.“
Z vazby byl Sochorec odvezen do psychiatrické léčebny, kde za nevyjasněných okolností v květnu 1948 zemřel. Dodnes nevíme, jestli dokonce nebyl zavražděn.
Mezi další na Noskově seznamu byl Felix Uhl, představitel lidovecké mládež. Odsouzení ho přivedlo do vězení v Jáchymově, které podle historiků snese srovnání s koncentráky. Uhlovi se ale podařilo uprchnout do exilu v Rakousku.
Čtěte také
„V jeho osudu je mimořádné i to, že nakonec dokázal na Západ předat informace, jak vypadají vězení a tábory nucených prací v Československu. A byly to první informace tohoto typu,“ uvádí Stehlík.
Před komunisty se podařilo utéci i dalšímu z Noskova seznamu, jmenoval se Zdeněk Giňa Hašler. „Symbolicky se v tomto příběhu smutně propojují obě diktatury: Jeho otec Karel Hašler zemřel v koncentračním táboře a jeho syn utekl před zatčením komunisty.“ Zdeněk Giňa Hašler byl podezírán ze spolupráce s americkou zpravodajskou službou.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli Noskův seznam neznamenal likvidaci lidí, host pořadu historik Michal Stehlík odpovídá: „Jednoznačně znamenal profesní i životní likvidaci mnoha osudů. Dokonce s dopadem na mnoho rodin a i jejich budoucnost. Šlo o seznam s fatálními důsledky.“
Celý pořad Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.
Související
-
Když stoupal Gottwald s KSČ na vrchol moci. O přebírání státu po únoru 1948
Únor 1948 nebyl až tak zlomovým bodem, jakým se zdá být ze zpětného pohledu, a ani současníci to často tak necítili. Připomeňte si tehdejší revoluční dny.
-
Krvavé jaro 1950: proces s Miladou Horákovou, projev Marty Gottwaldové a slovo dostali i dělníci
Jaro 1950 je nejvýznamněji spjato s procesem s Miladou Horákovou a společníky, nebyl ale jediný. Nadšení z krvavého budování bylo ostentativně vyjadřováno širokými vrstvami
-
„Nedáme si diktovat, koho máme milovat,“ provolávalo Sokolstvo na adresu Gottwalda v roce 1948
Hromadná cvičení lidí z nejrůznějších koutů republiky a všech generací mají dlouholetou tradici. Samotný Sokol totiž vznikl 16. února 1862 v Praze.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.