Jan Masaryk v únoru 48: Demisi nepodal, i když s ním byla domluvená. O bezpráví věděl, říká historik

Jako kdyby měl mimořádné kvality otce „jen tak“ získat i jeho syn. Synové slavných otců to nemají jednoduché. Očekává se od nich – tak nějak samozřejmě, že budou postupovat ve stopách svých předků.

Čtěte také

Upravené fotografie těla i jiná hodina smrti. Unikátní nahrávka přináší nové informace ke smrti Jana Masaryka

„Byl nositelem slavného jména a velkého očekávání, které ne vždy plnil. Byl to člověk velice společenský, humorný, oblíbený v kolektivu. Ale řada věcí se mu ne zcela dařila. Už v době gymnaziálních studií se u něj objevily problémy, před kterými utekl do USA a tam prodělal psychiatrickou léčbu,“ říká host pořadu, historik Jan Kalous.

Červenal jsem se hanbou…

Období 2. světové války prožil Jan Masaryk v exilu v Londýně, kde působil v proslulém rozhlasovém vysílání BBC. To bylo zacíleno na území protektorátu a jeho role byla vskutku mimořádná. Byl to – vedle rozhlasového vysílání ze Sovětského svazu – jediný zdroj informací, které byly tak zásadní pro ty, kteří žili v okupovaném území.

Znělka „Volá Londýn“ byla spjata i s jeho jménem. Návrat do osvobozeného Československa byl vskutku impozantní, vláda přiletěla ze slovenských Košic a jedním z jejích členů byl i on jako nový ministr zahraničí, jehož popularita mezi lidmi, která souvisela s jeho proslulým smyslem pro vtip, nadsázku a i jistou lidovost vyjadřování, raketově stoupala.     

Čtěte také

iROZHLAS

Padal svisle jako svíčka, z okna na něj nikdo nemohl dosáhnout, říká k Masarykově smrti dvojice badatelů

Ovšem jaká byla tehdejší zahraniční politika státu, kterou ministr zahraničí vykonával? „Československo se ocitlo v sovětské sféře vlivu. Všechny tehdejší politické strany se zavázaly, že spojenectví se Sovětským svazem nebude nikdo zpochybňovat,“ hodnotí Kalous. A vyjmenovávat konkrétní příklady, které byly potvrzením tohoto směřování, by bylo na dlouho.

Alespoň jeden za všechny: přijetí a posléze potupné nepřijetí Marshallova plánu. Po návštěvě Stalina v Moskvě, kam jela vládní delegace včetně Jana Masaryka, se českoslovenští ministři dozvěděli, že žádný takový plán nepřijmou. Co na tom, že vláda už svým hlasováním rozhodla o přijetí. Co na tom, že to byla mimořádná šance pro hospodářskou obnovu a rozvoj Československa.

Masaryk po návratu svému ministerskému kolegovi Hubertu Ripkovi řekl: „Můžete si blahopřát, že jste tam nebyl. Bylo to děsné a strašně ponižující. Víte, co mě nejvíc sklíčilo? To, že si někteří z nás neuvědomovali, že jsme byli zpolíčkováni. A tomu byste nevěřil, někteří měli dokonce radost. Červenal jsem se hanbou.“

10 fotografií

Vše na jednu kartu

Přesto v politice, ve které dominovala KSČ a vedla k  únorové krizi, zůstal a právě jeho hlas byl tím, který v rámci podání demise chyběl. „V kabinetu bylo 26 členů, k demisi bylo třeba 13 hlasů. Podáno jich bylo 12 a jeden hlas chyběl… Jan Masaryk si demisi předepsal, dal ji do kapsy a jel se poradit k prezidentu Benešovi. Ten mu neporadil, Masaryk demisi nepodal, ve vládě zůstal, a tak stále chyběl jeden hlas k tomu, aby byla vláda byla odvolána,“ vysvětluje Kalous.

Čtěte také

Drazí přátelé, Německo není s to válku vyhrát... Vánoční poselství Masaryka a Beneše z roku 1940

To, že Masaryk patřil k těm, se kterými bylo podání demise předjednáno a dohodnuto, potvrdili i tehdejší pamětníci, mezi nimi i ministr Prokop Drtina.  O tehdejší situaci, která stále zůstává jedním velkým vykřičníkem a možná i otazníkem našich novodobých dějin, Pavel Tigrid v knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu píše:

„V těch pěti dnech, kdy únorové události vrcholily, nekomunistické strany vsadily všechno na jednu kartu, vlastně jedinou, kterou demokraté znali a uznávali. Na legální, parlamentní nebo aspoň prezidentské řešení krize. (…) O jiném způsobu neuvažovali, neměli žádnou alternativu pro případ, že komunisté půjdou právě opačným směrem, tj. k mimoparlamentnímu řešení, které ostatně dlouho a systematicky připravovali.“

Demise byla tedy dle nekomunistických stran zásadním aktem v rámci vyřešení krize. Ovšem je třeba připomenout roli prezidenta Edvarda Beneše, tehdy již velmi nemocného člověka a dle některých i velmi slabého prezidenta v krizových časech. Otázkou tedy zůstává, mohl, nemohl, musel, či nemusel onu demisi přijmout?

„Tehdejší ústava – byla to ústava z roku 1920 – dávala prezidentovi poměrně velký manévrovací prostor. Přijmout tedy demisi nemusel, takže prezident jmenoval novou vládu v čele s komunistou Klementem Gottwaldem a Jan Masaryk zůstal ministrem zahraničí.“ 

O všem musel vědět

Jeho tehdejší vyjádření pak patří k těm, nad kterými zůstává rozum stát. Stal se přinejmenším podivným spolupropagátorem všeho, co tragického se v zemi začalo dít. Historik Kalous je přesvědčen, že musel vědět, co se v únorových dnech v Praze děje.

Čtěte také

Chtěla bych absolutně nezávislé a otevřené vyšetřování smrti Jana Masaryka, přeje si praneteř Charlotta Kotíková

„Jeho samotného to velmi zasáhlo, podepisoval výpovědi lidem z ministerstva zahraničních věcí, kteří byli vyhozeni rozhodnutím tehdejšího komunisty nově zřízeného akčního výboru. Probíhalo zatýkání, pronásledování komunistům nepohodlných osob, byli zadrženi poslanci s imunitou, byly zataveny tiskoviny politických stran, byly prováděny domovní prohlídky, aniž by je někdo povolil. Řada lidí utíká za hranice a Masaryk o tom všem musel vědět.“

Dne 10. března 1948 byl Jan Masaryk nalezen mrtev pod okny Černínského paláce, kde bydlel. Úvahy, spekulace a nejrůznější teorie o jeho smrti nás pak s větší či menší intenzitou provázejí až do současnosti.  Nic to nemění na tom, že i přes slavné jméno můžeme pohlížet na jeho životní a profesní příběh i s jistým údivem. Údivem nad tím, jaké konce může nabrat život demokrata z rodiny, která byla nositelem demokratických tradic Československa.

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiu.